Když jsem se v autě připoutala, Albánci si klepali na čelo, říká Češka

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po odletu z České republiky? Co vám nejvíce utkvělo v paměti?
Vzpomenu a vždycky se mi jako první vybaví pětadvacetikilová krosna plná věcí, které jsem sbalila úplně zbytečně. Měla jsem pocit, že při cestě na sever rozhodně využiju šaty a sukně - až taková blondýna jsem byla. Samozřejmě, že mi velmi brzy došlo, že stopovat s takovou vahou nebude úplně nejsnazší, tak jsem poslala několik balíků domů. Také si vzpomínám na čistý vzduch a drahé pivo, ale tehdy jsem ještě netušila, že mě za pár měsíců čeká litr piva za euro i s výhledem na Jadranské moře.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazila? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Narazila jsem na různé věci, v každé zemi to bylo jiné. V Irsku to byli hudebníci na každém rohu, ve Skotsku dudáci a ovce běhající přes silnici. V Chorvatsku jsem si musela navyknout na život na moři, v Bosně a Hercegovině mě šokovaly stopy války na každém rohu a optimismus místních navzdory všemu, co se stalo. Černá Hora překvapila nedotčenou přírodou a zástupy stopařů, v Kosovu jsem byla vyloženě turistickou atrakcí a každý se mi snažil pobyt zpříjemnit na maximum. Makedonie byla země stovek soch, kostelů a lidí (občas až přehnaně) hrdých na svůj národ. Albánie se stala srdcovou záležitostí pro to, co má - hory, moře, planiny, jezera i chudá města, děti, kteří se vás snaží dotknout nebo obejmout a šílené řidiče v serpentinách. Řecko bylo zase charakteristické pro své stoly s horami jídla a pitím raki pozdě do noci (nebo do rána?). Ať už to ale byl sever nebo jih, všechna místa spojovalo jedno - milí a vstřícní lidé, kteří by se pro vás rozdali. Neříkám, že my tohle v Česku nemáme, ale určitě to není tak samozřejmé. Zvyk, který by byl pro okolí vyloženě nezvyklý, jsem ale nejspíš nezaznamenala. Možná snad jen v Albánii, když jsem se automaticky chtěla připásat na místě spolujezdce, si místní klepali na čelo - a klepal si na něj i policajt - pásy jsou spíš na okrasu než na připoutání se.

Lidovky.cz: Chtěla jste se do Česka vrátit? Jaký byl pro vás návrat zpátky?
Od samého začátku jsem věděla, že se vrátit chci, studuji v Praze, a pokud se budu chtít přestěhovat do zahraničí, bude to až po studiu. Čím více jsem ale cestovala, tím méně se mi chtělo vracet. Postupně mi docházelo, co všechno mi bude chybět - obyčejná lidská pohostinnost, příroda, poznávání nových míst a lidí a dokonce i ten pocit, že nevíte, kde budete spát, kde se zítra probudíte a bolí vás nohy a záda. Přesto jsem se ale na konci té čtvrtroční cesty domů těšila, hlavně na rodinu a přátele. Návrat byl pro mě mnohem krušnější, než jsem očekávala. Najednou jsem stála v metru a přišlo mi úplně absurdní, že můžu jen tak nastoupit a dojet tam, kam potřebuju. Že autobus opravdu zastaví na autobusové zastávce v uvedený čas. Že pivo nestojí čtyři libry a chutná jako pivo. Asi si některé věci beru trochu víc a jinak mě ovlivňují, ale pořád mi v hlavě visel obrovský otazník - za čím se my všichni tady vůbec ženeme, když máme vlastně všechno, co potřebujeme?

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařila jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Nejsem úplně největším příznivcem české kuchyně, ale chyběl mi například obyčejný český chleba a jahodové knedlíky. S ničím takovým jsem se zatím nikde nesetkala. Když jsem spala přes couchsurfing u čtyř kluků v Bosně a Hercegovině zrovna v období ramadánu, vzala jsem si trochu nadlidský úkol - uvařit bramboráky pro všechny po dni hladovění a vanilkové rohlíčky jako zákusek. Nakonec se ale zadařilo, a i když se kluci v dalších dnech vrátili ke svým oblíbeným čevabčiči, bramboráky i vanilkové rohlíčky tenkrát zmizely během pár minut.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Pivo, Praha a hezký holky. Co mě ale překvapilo, bylo setkání v Kosovu. Tehdy mě při stopování vzal mladý učitel zeměpisu a věděl přesně, kde je Česká republika a že odtud pochází kostka cukru, slovo robot a kontaktní čočky. Smutné ale je, že přes takové znalosti nikdy neměl šanci nikam vycestovat a nezdá se, že by v blízké době získání víza bylo méně nemožné.

Lidovky.cz: Sledujete v zahraničí politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Ano, politické otázky spadají pod obor mého studia a je to i mým koníčkem. A v každé zemi to bylo trochu jiné. Nejednota Irska, Skotská snaha osamostatnit se, stále doznívající národnostní konflikt v bývalé Jugoslávii, problém kosovské autonomie, ekonomická situace v Albánii, neúspěch vstupu Makedonie do EU kvůli názvu země i hospodářská krize v Řecku. Z části se tedy politika zemí, které jsem procestovala, liší od té naší. Na druhou stranu se nějaké věci poměrně hodně prolínají - třeba korupce, rozkrádání peněz a takové to hrabání si na vlastním písečku nám cizí není. Jak už jsem ale řekla hned na začátku, ačkoliv to teď zřejmě tolik nevyzní, nikdy jsem si nevážila víc země, ve které žiji. Přestože má Česká republika spousta much, je to dobré místo pro život a potvrdilo mi to několik desítek lidí, které jsem po cestách potkala. Stačí se jen kouknout kolem sebe a vážit si toho, co máme, místo věčné nadávání a naříkání nad tím, co bychom mít mohli.