20. května 2008 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Velký div Malediv

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 38Diskuse

Michal Horáček už v LN uveřejnil reportáže z Amazonie, Keni a dalších exotických míst. Jeho dnešní zpráva z ostrova Reethi Rah je nicméně svým způsobem nejexotičtější: jde o místo, kde lidé píšící do novin nepobývají, zatímco ti, kteří tam pobývají, o tom do novin nepíší.

Čekají už na letišti. Mají důstojné výrazy a uniformy. Mlčky vám odeberou zavazadla. Obstoupí vás, odvedou. Ať dorazíte ve dne nebo po půlnoci, loď bude čekat. Popluje nesčetnými odstíny zelené a modré a po hodině uvidíte ostrov. Na něm vás vysadí.

Počítejte s tím, že se vám mohou podlomit nohy.

– – – Před šesti lety byl ostrov Reethi Rah kupou písku o rozloze 18 hektarů; rostlo na něm jen 500 stromů, jejichž semena sem doplula s mořskými proudy. Podobně jako na většině výsep pevné země, kterých je po maledivských atolech rozeseto asi 1 140, tu nepobýval nikdo, nepočítáme-li ducha sultánovy dcery Fandithy, dle legendy už dobře 300 let oplakávající tragicky zemřelou lásku (levobočka portugalského vévody, který se dal na pirátství, ale jinak to prý byl roztomilý člověk).

Cestička k domovu, do vily č. 118. Moc lidí tu nepotkáte. Za to si přece platíte.Duch ztrápené krásky mnoho místa nezabere, o stavebních dělnících se to však říct nedá – zejména je-li jich přes šest tisíc. Tolik jich sem vtrhlo s počátkem června roku 2002. Přestože právě v té době s nimi přišly i monzunové deště, hned se dali do práce. Začali tím, že vybagrovali přístav; ze získaného písku a z balvanů, přivezených z Thajska, Indonésie a Číny, rozšířili ostrov na 44 hektarů. Vytvořili šest kilometrů pláží barvy tekutého zlata a takřka veškerý prostor osadili vzrostlými palmami (mezi čtyřmi a jednadvaceti metry vzrůstu – v zemi, jejíž nejvyšší nadmořská výška je nižší než většina basketbalistů družstva Mlékárny Kunín, to má věru speciální význam); zakrátko se tu vítr opíral do listoví 19 tisíc stromů. Do srdce ostrova vsadili ubytovny pro budoucí personál, kliniku a elektrárnu, rozvedli inženýrské sítě, vybudovali tenisové kurty, uvedli do chodu zařízení pro šíření signálu mobilních telefonů, vztyčili satelity a posléze zprovoznili stanici na odsolování mořské vody – předem si spočítali, že jí budou potřebovat 900 tisíc litrů denně. Pak se konečně mohl dostavit architekt Jean-Michel D’Arty a dohlédnout na stavbu čtyř restaurací a 130 vil (ty nejskromnější mají 135 m2 obytné plochy), mnohdy s vlastními sladkovodními bazény.

Nejnákladnější projekt jihovýchodní Asie – vyžádal si přes dvě a čtvrt miliardy dolarů – byl hotov začátkem prosince 2004. Šampaňské značky Dom Pérignon tu ovšem perlilo přesně osmnáct dní. Devatenáctého dne udeřila tsunami.

– – – „Všechno, pane,“ odpověděl na mou otázku, co všechno voda vzala, místní rodák jménem Shafeeq.

Stáli jsme mezi fialovými a bílými květy tisíců orchidejí v zahradě, kterou spravoval. „Stromy nestačily zakořenit… Přivézt vzrostlou palmu je obtížné samo o sobě, s velkým balem nemůžete počítat. Musí vám stačit tak metr na metr. Zasadíte ji, hnojíte. A hlavně čekáte. Osm let. Teprve pak si můžete říct – inshallah, zakořenila.“

„Za jak dlouho se vám podařilo všechny vyvrácené stromy nahradit?“ zajímalo mě.

„Za šest měsíců. Ale ne všechny. Dosazujeme vlastně dodnes.“ „A kromě palem…“1400 USD za den. Tolik stojí pronájem domu na ostrově Reethi Rah. „...samozřejmě pěstujeme leccos. Přivézt jsme museli i hlínu, z jiných zdejších ostrovů. Rašelinu z Thajska. Ale jde to – rajská jablíčka, paprika a mnoho dalších koření, ovoce… A orchideje. Deset vybraných druhů. Jedenáctý jsme vyšlechtili tady. Jmenuje se Reethi Rah.“ „K čemu tolik orchidejí?“ „Potřebovali bychom jich ještě víc. Do každé jachty, denně na každý stůl v restauraci… Pak tu máte ty květy, které sypeme hostům do koupelí, večer klademe na polštáře… Denně řežeme nejméně dvě stě padesát rostlin.“ „Tak to máte pěknou frčku.“ „Já si nestěžuji, pane.“ „A k tomu ještě starost o všechny ty ptáky! To už nejsou ani klece,“ ukázal jsem na stavbu tyčící se nad záhonem rostlin, které pečlivě popsaná dřevěná cedulka charakterizovala jako Broccoli Marathon Hybrid, „ale spíš voliéry.“

„Starost… neřekl bych. Jezdí sem různí lidé. Nějací vyznávali tohle… grínpís. Ti mluvili o svobodě pro všechny živé tvory. Pak vzali nože a vyřezali do sítí díry. Odletět třeba na Srí Lanku, ale i na jiný ostrov, to je pro tyhle ptáky příliš daleko. Tak zůstali na Reethi Rahu, jen je sotva uvidíte. Zvláštní lidi, tihle grínpís. Ale ne že bych si stěžoval, pane.“ – – – Máte-li sklon k tomu, že se vám při spatření netušených scenérií nohy opravdu podlamují, klidně tomu dejte volný průchod. Na Reethi Rahu vám v nedůstojném pádu jistojistě včas zabrání školení asistenti.

Je-li každá z místních vil vyhrazena dvěma hostům, prostým aritmetickým úkonem zjistíme, že v jednu chvíli se jich na ostrově ocitne maximálně 260. O jejich dobrý pocit se ovšem dnem i nocí stará přes 680 lidí.

1400 USD za den. Tolik stojí pronájem domu na ostrově Reethi Rah.Nejdůležitější je Hostitel vily, něco jako osobní asistent. Na časné ráno vám zařídí výlet na lov velkých ryb (nejspíš chytíte wahoo, obvykle kolem 150 centimetrů délky – chceteli, udělají vám tu rybku k večeři na grilu), na dopoledne potápění v korálových útesech, na odpoledne vyhlídkový let hydroplánem a na večer buď jogínskou meditaci, nebo thajské, balijské či jakékoli jiné masáže. Přinese DVD ze seznamu o stovkách titulů, oloupe li-či a v případě, že na druhý konec ostrova se vám nechce pěšky (asi čtvrthodinka volné chůze), povolá řidiče s golfovým vozíkem. Nabídne i informaci o zítřejší teplotě vody, ale tím se nenechte uhranout; moře tu má kolem 29 stupňů pořád. Tvrdí, že splní každé vaše přání. Já však prozradím, že je to nesmysl, který mohu obratem prokázat: když jsem tomu svému (jmenoval se Sahir) řekl, že občas bych se vykoupal i bez orchidejí a dal přednost gumové kachničce, na kterou jsem zvyklý, přinesl pouze gumovou želvičku.

Povyražení jsou tu všelijaká – krom zmíněných i večer s tancem a živou hudbou v baru, v němž nedávno vířila modelka Naomi Campbellová do páté ranní –, kvůli nim ale lidé z pěti kontinentů na Reethi Rah zpravidla nejezdí. Dávají přednost tomu, co je na přelidněné planetě tím největším luxusem: soukromí. Jednotlivé vily jsou tak daleko od sebe a skrývá je tak hustá vegetace (zejména ibišky), že potkat „souseda“ je raritní zážitek. Ani jíst nemusíte s ostatními v některé restauraci, jídlo (a víno z bohatě vybaveného sklepa) si objednáte telefonem; zakrátko vám je přivezou i s čerstvým pečivem a naškrobeným ubrusem.

Za tři roky od znovuotevření se na Reethi Rah přijeli před svými starostmi ukrýt prezidenti i králové (dobrý dojem tu zanechal jordánský Abdullah), fotbalisté (Maldini, Vieira, půlka Arsenalu), Tom Cruise, Roman Abramovič… „Bývá s takovými lidmi potíž?“ ptal jsem se mladíka jménem Christopher, původem z Kostariky, kterého si provozovatel resortu, společnost One and Only, ovšem vyhlédl jako talent na hotelové škole ve Švýcarsku. Přivezl mi salát.

„Nestěžuji si, pane,“ odpověděl důrazně.

„To je mi jasné, Christophere. Ptám se jen, jestli jsou někdy arogantní.“ „Ne mocChcete ho k večeři, pane? Úlovek menšího exempláře ryby wahoo. často. To jen občas Rusové jsou… osobití. Jeden si rezervoval místo v té restauraci, která je pod otevřeným nebem. Když přišel, dalo se do deště. Žádal, abychom déšť zastavili.“ „Asi se na ten večer moc těšil.“ „Přesně tak to říkal, pane.“ „Vyrostl v prostředí, kde se mělo větru, dešti poroučet.“ „Prosím, pane?“ „To bych dlouho vysvětloval, Christophere. Ale povězte mi, jak se na takovou celebritu, třeba na krále, chystáte?“

„Nijak zvlášť, pane. Pro nás je tu každý král.“

„Korektní odpověď. Vidím, že si vás v tom Švýcarsku nevybrali pro nic za nic. Jenže mně musíte říct pravdu, poněvadž já se s ničím jiným nespokojím. Kam třeba se všemi těmi jejich bodygárdy?“

„Do vedlejších vil, pane. Ale oni sem většinou jezdí, aby se ani s těmi osobními strážci neviděli. Takže je někde stranou nechají celou dobu.“ „Vážně žádný extrabuřt?“ „No, nějaká ta maličkost. Pro mezinárodní celebritu uděláme třeba to, že jí na prostěradla a na ručníky předem vyšijeme jméno.“ – – – Jakmile Christopher odjel ve svém nehlučném elektrickém vozíku, prozkoumal jsem lem všech ručníků a vytáhl i rohy pečlivě napnutého prostěradla (ložní prádlo tu komplet mění a stelou dvakrát denně). Veškeré tkaniny, ač dílem z hedvábí, dílem z čisté indické bavlny, se ovšem ukázaly jako zcela jménaprosté. Do mezinárodní celebrity jsem tedy měl hodně daleko, k moři však blízko, a tak jsem těch dvacet metrů ušel a dal se do sběru mušlí, abych měl co ukázat své gumové želvičce.

„Velmi spokojený,“ odpověděl jsem druhého dne muži jménem Imran (jak prozrazovala jmenovka, kterou měl na levé straně hrudníku), jenž se o míru mé spokojenosti zajímal před vchodem do restaurace a vyhlížel jako člověk, který k tomu má pověření z nejvyšších míst, možná až od samého Pierra Langa, šéfa provozu.

„Přesto bych rád znal něco víc o chodu tohoto… ostrova.“ „Co by vás zajímalo?“ „Všiml jsem si, kolik se tu spotřebuje… všeho. Odkud to vozíte a kam dáváte odpadky?“

„Ryby jsou z Malediv, ale třeba lososi až z Aljašky. Červené maso importujeme hlavně z Austrálie, i když přes Dubaj.“ „Kraj světa, to vám řeknu.“ „Suši máme každý den z Tokia. Koření z Thajska. Víno z Itálie a Francie, taky ovšem z Chile a z Jižní Afriky. Vinné listy na meze z Libanonu. A tak podobně. Odpadky… se snažíme recyklovat. Přes sedmdesát procent použijeme jako hnojivo. Zbytek odvážíme na Popelnicový ostrov.“ „Popelnicový?“ „Ano. Používáme jej stejně jako ostatní resorty. Je to velká laguna, asi půl hodiny cesty od hlavního města Male. Tam se to odveze, zasype pískem a kamením, a tak se získá kus pevniny. Postupně se na tom staví dílny, sklady a menší manufaktury. Je toho pořád víc, co naše resorty potřebují. Levnější vyrobit to doma.“

Uvozovky dolníSuši máme každý den z Tokia. Koření z Thajska. Víno z Itálie, Francie a Chile. Vinné listy na meze z Lisabonu.Uvozovky horní

„Musí to být velká změna pro Maledivy…“ „Nestěžuji si, pane.“ „Možná si sem tam postěžují vaši… prarodiče? Žili na ostrovech, kam nikdo zvenčí nikdy nepřijel, ve stoprocentně islámském prostředí… Nedívají se na svět, v němž se dnes pohybujete vy… rezervovaně?“ „Well…“ naklonil se ke mně s náznakem, že se mi chystá sdělit něco opravdu důvěrného, „…ti si stěžují, pane.“ – – – Imranovu islámskou babičku ovšem host Reethi Rahu sotvakdy potká, takže případné stížnosti tu může slyšet jen z vlastních úst. Ale nezkruší-li vás neschopnost managementu zastavit déšť, mnoho příležitostí k tomu mít nebudete. Podobně jako Christopher i ostatní členové personálu jsou pečlivě vybíráni po celém světě a pak ještě podrobeni náročnému školení. To začíná, použiji-li starého termínu Československé lidové armády, brutálním přijímačem. Slabší ten několikadenní příval pokynů a pravidel nevydýchají a jsou odesláni, odkud přišli. Každý, kdo vydrží, je pak výcviku vystavován zas a znovu, nejméně jednou týdně.

Nejdále to nepochybně dotáhnou ti, kteří se o svěřeného klienta dokáží postarat, být neustále po ruce – a přitom setrvat na hranici neviditelnosti. Nelítostně kritickému oku snad neujde, že celá ta botanická zahrada nese určité stopy toho, že byla vytvořena člověkem. Podobně nelítostný kritik by však musel vznášet takové námitky i vůči Chotkovým sadům, vůči velkým, širým, rodným lánům a vposledku vůči jakékoli zahradě a zahrádce, protože také ty vytvořili a udržují lidé. Přesto i tady je to, co zůstává přirozené, tím nejmohutnějším: východy a západy purpurového slunce, vítr, bizarní tvary mraků, korálové útesy se vší opulencí života svých nepředstavitelně barevných obyvatel, a hlavně oceán, teplý a nekonečný. Sedl jsem si na mořský břeh a vnímal tu scenérii s pocitem privilegia, jaké může vnímat jen rodilý vnitrozemec. Seděl jsem a seděl, z ibišků pípali osvobození ptáci, vysvitl měsíc.

Byl to tentýž měsíc, který znám z domova. I on mě zná, stejně jako celou moji generaci; pamatuje, že po celá léta nám nebylo dáno zajet si dál než do autokempu u Balatonu. Letitému známému už se člověk může s lecčím svěřit, a tak jsem mu řekl: „Starý brachu, to je dobře, že v Čechách a na Moravě už nevládnou komunisti.“

MICHAL HORÁČEK, textař, podnikatel a antropolog
  • 38Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz