Provází je legendy, že šlo o dary z lásky od bohatých pánů pro jejich krásné dámy. Na zámku v Litomyšli navíc letos slaví 450 let od položení základního kamene. Snadno si spočítáte, že se tak stalo v roce 1568, a dokonce známe i přesné datum: 18. března. Podobně jako jiní významní investoři – vyjádřeno současným jazykem – si i Vratislav z Pernštejna s časem zahájení stavby litomyšlského zámku nechal poradit od astrologů.
Rady před cestou
|
Zřejmě měli šťastnou ruku: renesanční skvost, jejž navrhl italský architekt Giovanni Battista Aostalli de Sala, lidé navštěvují dodnes a v roce 1999 byl díky jedinečné architektuře zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.
Hlavní prohlídkovou trasu doplňuje prodloužená trasa a také zkrácené prohlídky, takzvaná letní pozastavení. Ty uvítají především rodiny s menšími dětmi nebo ti, kteří se na zámku chtějí zastavit jen nakrátko – protože Litomyšl nabízí spousty dalších pěkných míst k prozkoumání.
Kolem zámku a podzámčím
Obejděte si zámek kolem dokola a zkuste uhodnout, kolik sgrafitových „psaníček“ pokrývá jeho zdi? Prý jich je kolem osmi tisíc, každé měří přibližně metr čtvereční a autorem byl patrně jakýsi Šimon Vlach. Jeho portrét se šaškovskou čepicí a nápisem „Šimon Vlach ztřeštěnej“ najdete pod okny kaple na jihovýchodním nároží. Není to jediná zvláštnost, která zámecké zdi zdobí. Řada pověstí o ukrytém pokladu provází poslední obraz ve třetím pásu výjevů o ctnostech antických a renesančních válečníků na severní stěně vnitřního zámeckého nádvoří. Zčásti zakrytá okapovou rourou se tu skví postava tajemného rytíře s kočkou či opicí za krkem; bohatství prý získá ten, kdo rozluští záhadných pět G nad jeho hlavou.
Pro Litomyšl tak typická renesanční sgrafitová fasáda byla dlouho schovaná pod omítkou. Obnovy se dočkala až v 70. a 80. letech 20. století. Pracoval na ní například Olbram Zoubek. Pět jeho soch zdobí Klášterní zahrady, které se rozkládají kousek od zámku mezi piaristickou kolejí a chrámem Povýšení sv. Kříže. Je to krásné místo s pěkným výhledem, kavárnou a fontánou, kde zní hudba, a vy si tu můžete odpočinout.
Portmoneum
Když z Klášterních zahrad zamíříte na východ, projdete uzoučkou Prkennou a zamíříte ulicí T. Novákové doprava, po pár krocích dojdete k Portmoneu, přízemnímu domečku č. 75. Zvláštní jméno a nenápadná fasáda nijak neprozrazují, že uvnitř se skrývá rarita jinde nevídaná: stropy a stěny interiérů totiž vyzdobil fantastickými, sytě barevnými malbami spisovatel, malíř a grafik Josef Váchal (1884–1969).
Ze stěn cení zuby ďáblové a skřeti, nechybí ani klasické křesťanské motivy, doplněné prvky z jiných náboženství.
Vznik Portmonea provází historie jednoho zničeného přátelství. V domě totiž žil úředník, soukromý tiskař a sběratel umění Josef Portmon (1893–1968), Váchalův přítel a obdivovatel jeho tvorby. Obdiv zašel tak daleko, že v letech 1920–1924 nechal Váchala vymalovat několik místností, které rovněž doplnil originální nábytek. Portmon tu údajně plánoval otevřít Váchaleum, muzeum dokonale ilustrující přítelovo umění. Jenže Váchal rád provokoval: když v roce 1924 vydal svůj Krvavý román (proslavilo jej hlavně vydání v roce 1990 nakladatelstvím Paseka), Portmona zvěčnil na jeho stránkách jako škudlivého hraběte Portmona žijícího v Portmoneu. Přátelství byl konec, Váchaleum nikdy nevzniklo, ovšem Portmoneum žije dál.
Kromě toho se v Portmoneu pořádají zajímavé výstavy; letos až do konce října je to Mystika v horách a dřevě ukrytá, fotografie Rostislava Bartoně ze Šumavy a Orlických hor, provázené sochařskými díly Jiřího Janočka. Díla propojená váchalovskou mystikou vznikla přímo pro muzeum, včetně čerta, kterého si Portman přál mít ve výklenku a za svého života se ho nedočkal. Dostal ho tedy nyní, k výročí padesáti let od úmrtí.