Dvě hodiny ráno a otravný zvuk mě žene ze sladkého spánku do nepřátelského bdění. Nééé..., ještě chvilku. Snažím se tím změnit nezadržitelné. Přitom stačí jen tak málo, prostě se zachumlat, otočit na druhý bok a vůbec odložit vše, co se dá, až na někdy potom.
  |
Ze spacáku mi kouká akorát nos, přitom ten malý otvor kolem něj, kudy dýchám je obehnán škraloupem ledu. Tak do tohohle vstávat nehodlám. Obzvláště, když jsem si vědom i v tom matně blouznivým polospánku, že v následujících okamžicích a kdežto nějakých chvilkách, ale celých dnech, mě nic pohodového nečeká. Zajímavé, s jakou lehkostí se střádají plány den před výbuchem a jak bolestně se rodí v daném okamžiku.
„Chtěl jsi to, tak proč se tak vzpouzíš. No jo, ale vždyť...“
Zápisky horolezce Holečka: Pojďte do mě ‚Červeno-krváci‘ |
Má mysl si stále hodlá marně najít únik, nebo placebo, čím zatlačit alarmující svědomí. Vždyť rozhodnutí vzešlo ze svobodné vůle a hlavně chuti se poprat o další den. Teď to mám najednou zamáznout, když odhodlání je vystaveno teprve prvnímu a zdánlivě nejlehčímu kroku. Prrr, stávej lenochu a hybaj do strojů.
Otvírám zip spacáku a sedám si v stísněném prostoru stanu. Přitom drknu hlavou do tropika a jako ranní pozdrav, nebo spíše facka, se mi do tváře začne sypat zmrzlá jinovatka z opláštění hadrového domečku. Fuj!
Okamžitě využívám své nevole a se škodolibou radostí ji posílám dál do vedlejšího opida: „Zdendó stávej“. Nelibé zabručení mě zahřálo u srdce. Vědomí předchozí opuštěnosti ve strádání, jakmile se stane věcí veřejnou, již není tak palčivé a drobí se na menší bolístku. Pravda pravdoucí.
O hodinu později, již šlapeme ztichlým ledovcem. Máme každý v sobě hrnek čaje, misku kukuřičného lupení a také vědomí, že vše co nás v následujících dnech čeká, je rozhodně od začátku moc skvělý nápad. Tak hurá na něj.
Ještě než naše kroky začaly směřovat tímto směrem, předcházela tomu, kulantně řečeno, myšlenková rozvaha. Potřebovali jsme dostat se nad sedm tisíc metrů, vyspat se tam a seběhnout nazpět do basecapmu, abychom mohli jednu fázi výpravy označit za uzavřenou. Tím byl dán požadavek na tvorbu červených krvinek. Jistě, ale rozum se stavěl na zadní, že pochodové cvičení přes popraskaný ledovec, nad nímž se zvedají štíty Gasherbrumu, už jednoduše podruhé nehodlá absolvovat. Co s tím?
Hlava vymydlená, nakonec našla schůdnou variantu. Půjdeme jen kousíček od stanu, rozložitým Abruzziho ledovcem, který je bez jakýchkoliv viditelných záludností, až pod jižní vrchol, gasherbrumského masivu. Jedná se o takový svébytný předvrchol, či hrbek „Ghé-eins“, zvedající se více jak dva kilometry od ledovce. Vede přes něj cesta od Poláků a Španělů, směřující dál na hlavní vršek. Anebo, ještě jižněji, ho obchází původní americká výstupová trasa.
My jsme našli mezi těmito trasami nedotčený kuloár. Jupí jej, což je ten avizovaný dobrý nápad. Tím měla být naplněna ambice, udělat zadobře lezecké duši a aklimatizačnímu mechanizmu. Od nás se naopak chtělo, býti v daných okamžicích rychlí a účelní. Jelikož samotný kuloár, je od hřebenových séraků a převějí rozšiřující se trychtýř, spadající do spodní části, kde je soustava drobných járků, rozčleněný skalními výběžky.
Samo sebou, v jistých okamžicích dost blbá kombinace, jak ze sebe udělat živý terč. Jelikož cokoliv ze shora spadne, ať kamínek, nebo vločka, tak dole o dva kiláky níž, to má sílu granátu, nebo vagónu sněhu. Strategie, byla následující, využít síly ranního mrazivého sevření, až do doby kdy sluneční paprsky olíznou vršek.
Využít do puntíku vymezeného času a upalovat strání tam, kam až dech dovolí. Pak urychleně najít místo, kde budeme jakžtakž chráněni a čekat potichounku do dalšího rána, kdy se bude opakovat stejný model. Plácky na bivakování jsme si předem odhadly. Ve vzduchu zůstává nedopovězené, zda odhad se nemine s realitou. Pak bychom byli jednoduše chyceni v nedbalkách, respektive v „průserkách“.
Není tedy prostoru na zbytečné porady a souběžně začínáme lézt padesáti stupňovým zmrzlým firnem. Čas letí a mi ho snažíme dohnat. O pět hodin později jsme o dvanáct-set metrů víš. Svah se přiostřil a první poslíčci putující hvízdavě kolem nás a jen tak mezi zuby procedí zzzzzmizte.
Je teprve devět hodin, ale jsem utahaný jak štěně. V jedné části pravé okrajové hrany žlabu, lehce vyčnívající nad okolní strmost terénu, je místo naší spásy. Vyřezáváme se Zdendou sněhové kvádry a dle návodu vlaštovek je lepíme tak, abychom dorovnali sklon svahu. Tím vnikla pídi ploška, hnízdečko pro náš stan. Ten na něj stavíme během chvilky, přestože slunce se teprve začíná rozpalovat ve svém pracovním procesu a mi už nestydatě ve fusakách chrundíme, jako by byla nejhlubší noc.
Další brzké ráno pokračujeme, ale vše se zpomaluje. Důvod není ani tak výška, spíše měnící se firn na tvrdý led a ještě hůř, na sypký cukr. Jedinou oporu na zapření nohou, či zaseknutí cepínů, lze následně hledat v naší víře, že zrovna teď to má držet a basta. Den pro nás opětovně končí, čili úderem desáté dopoledne, pod nafoukanou převějí, připomínající obrovský nos. Ten je na samém začátku hřebínku, pokračující dál vzhůru, až k jižnímu vrcholu. Dalších pětset výškových metrů odškrtnuto a jde se spát.
Tuny sněhu se daly do pohybu
Třetího úsvitu jsme v očekávání, že vystřihneme bez problémů zbylé metry. Skeptický realista ovšem správně tvrdí, čekej vždy ty horší možnosti a možná budeš mile překvapen, když se některá z nich nenaplní. Jo, ale nikdo mi nevyvrátí, že s optimizmem se prostě jednodušeji žije. Nicméně narazili jsme.
Naše hrabání do půli stehen ve sněhové vatě, spíše připomínalo bezradné mrskání končetin brouka, převráceného na krovky. Přitom metrů nepřibývalo. Pro šanci posunu vzhůru, bylo nutné, se nebezpečně přiblížit k hraně převěje. Tam měl sníh utemovanější ráz, kde kroky se neztrácely v neznámu. S dávkou sebezapření, to jakž takž šlo, ale štěstí nelze stále pokoušet do nekonečna. Stalo se přesně předvídatelné.
Zítra mažeme dolů, jinak budeme lavinou odvezeni |
Vzduchem proběhlo zlověstné prasknutí, jak když zlomíte kost, nebo tlustou větev a tuny sněhu se daly do pohybu. Vše se odehrálo, jak ve zpomaleném filmu, přestože se jednalo o zlomek vteřiny. Cítil jsem, že ztrácím oporu pod nohama a kredenc sněhu, na které jsem stál, se sune nezadržitelně dolů.
V posledním možném okamžiku, buď shodou náhod, nebo zažitého reflexu se odrážím s odtrhnuté převěje. Připomíná to scénu z Pána prstenů, kdy Legolas, na rozdíl ode mne s elegantní lehkostí, odskakuje od zbytků pod ním bortícího se mostu. Já padám na bok a začínám se kutálet strání, přitom registruju lehký chaos v Háčkově pohybu. On samozřejmě čekal, že zmizím za hranou a bude muset zalehnout do protiváhy, aby lanem zastavil můj pád. Situace se ale vyvinula zcela opačně.
Mé tělo, připomínající pytel harampádí, se valí na stejnou stranu, kde stojí Zdenda. Vyhlídky na zastavení se tím výrazně zhoršují. Nabízí se spíše alternativa dvou kutálejících brambor sedmdesáti stupňovým svahem. Ovšem, kde je ubráno, může být i dáno. Hluboký sníh mě zastavuje. Bez váhání se hrabu na nohy a vytahuji ty nejzemitější kletby, přičemž hrozím pěstí neviditelnému škarohlýdovi.
Pak se dívám na Zdendu, kde překvapení se stabilizovalo do úsměvu. Šlapu dál, jen s malinko větším odstupem od hladové díry. Kolem deváté dolézáme na vrcholový hřeben v 7100metrech a vykopeme díru pro náš maličkatý stan. (GPS: 35.41 ́58 N - 076.41 ́26E)
Slunce pozvolna vylézá nad naše hlavy, což znamená v našem přetočeném denním rytmu, nejvyšší čas jít spát. Jsem vlastně takový horolezecký upíři. Ovšem dnes nemám pocit ani tak znavenosti z pohybu, ale vnitřně opotřebený nejmíň na sto-dvacet let. Přesto než oba zavíráme oči, tak si užíváme výjimečné krásy. Svět najednou vyrostl a zešpičatěl.
Hluboko pod nohama se klikatí páteř ledovcového draka a výhledy od čínského Karakoramu a Indického Kašmíru, až po západní Himálaj stovku kilometrů od nás. Tam trčí jak diamant majestátný Nanga Parbat. Snažím si uměle vybavit ten pocit, když jsem na jeho vršku před lety stál. Ale nic na zpětném promítacím plátně. Dobrá, výška dosažena a se soumrakem musíme svalit dolů, jelikož na horizontu, už roste souvislá fronta, znamenající změnu. Dá se počítat, že ne k lepšímu.
Zůstat tady do příchodu sněžení, je dobrovolné posazení zadnice na pastičku, která dříve či později srazí vaz. Spíme tudíž v našem vzdušném doupěti jen krátce a s příchodem pozdního odpoledne se dáváme do pohybu. Probuzení nastalo v podstatě až v basecampu, jelikož slézání a slanění proběhlo téměř gravitační rychlostí.
Po šesti hodinách sedíme už ve společenském stanu, kde Ivo „Papuchalka“ vypráví své útrapy na Gasherbrum II., ze které se zatím bez vrcholu vrátil. Mezitím čaroděj Zahír vyváří dobroty pro naše scvrklé žaludky a nocí se rozléhá veselý a hlučný chlapský řehot.
Naprosto přetáčíme režim a z mrtvolném spánku se budíme, až v deset, kdy drobný sníh bubnuje na stanové plátno. Nastává střízlivění a sčítání. Nohy bolí a ruce taktéž. Musím se umýt, vyprat, vše vysušit a napsat, že pokračujeme za poslední třetí a to nejdůležitější částí výpravy. Vylézt neprolezenou jihozápadní stěnou, hrdou, kouzelnou a zároveň na děsivou „Géé jedničku“.
BaseCamp Abruzzi Glacier
Přichází okamžik na odpočinek a vyčkávání přízně počasí, které snad dovolí naplnění tužeb a snů. Každý ho využívá po svém. Jak už jsem naznačil, začal jsem kultivací svého zatuchlého těla. Hook má k těmto věcem vrozený odpor a tisíc a jeden důvod proč zůstávat promaštěný.
Třeba, že slunce svítí v čase sprchy málo, nebo moc, až nakonec zajde. Prý tím ovšem udržuje a vytváří přírodní Gore-tex. Já jsem si udělal k tomu svůj pohled. Doma mám psici a ta se také nekoupe, nečistí zuby, jen chodí ven na toaletu. Přesto ji mám rád a dělá mi radost. Takže Zdenda je rozhodně můj mazlík s latinským označením Pižmák Háčkovitý, betonový přírodňák do morku kostí. A kdyby náhodou, nedejbůh někoho v budoucnu napadlo ho omýt, tak to nedělejte, jinak srst by ztratila ten správný lesk.
Závěrem tohoto spisku konstatuji, že druhá část výpravy úspěšně zakončena, kdy jsme si „uloupili“ ve výšce červené krvinky. Do té poslední třetí, se co nejdříve vrhneme. Zdravím do Čech za Iva „Papuchalku“ i Zdendu „Pižmáka“.
