Počo jedno zpropadené, vrtkavé a zatrolené nás sfouklo nazpět do BC. Nu což, tak se pořádně napucnout, omýt otvory, vyspat a čekat na zdařilejší periodu. Však ona přijde, i kdybych tady měl dřepět třeba rok a nehnu se bez platného pokusu z místa. Jedna věc je příjemná, za pár dní zůstaneme na Gasherbrumech sami. Dokonce i UKáčkovi kluci ušatý dnes valí předčasně domů. Jsou po pokusu na G1 dost zmuchlaní, ale díky bohu celí. Teď je řada na nás se Zdendou, kteří jako kůl v plotě dál hledíme vzhůru za naším snem. Posílejte prosím éterem slunce, malý vítr a štěstí v bublinách.
Bylo to opařením v minutě dvanácté, ze kterého se jen těžce rozdýchávalo. Protože máte pocit rozhicovaného kotle včetně doběla natlakovaných trubek párou, kde namísto, abyste pákou pohnuli a dali kola vpřed, musíte vyndávat hořící dříví, jinak dojde k výbuchu. Tak zase doma. Respektive přechodné bydliště Abruzzi glacier. K čertu s ním. Nezapomínám, že jsem si ten úděl vybral, dokonce je to i svým způsobem luxusní bejvák s výhledem bambilionáře, ale všeho se zají. A to se právě stalo.
  |
Hnízdo je symbol bezpečí, ale také místem, které vás svazuje. Jelikož až za jeho obvodem se bouří a čeká svět. I když času na pokusování máme ještě dost. Povolení na Géčka nám končí šestého „augustína“, ale podobně jako letenky ho můžeme v podstatě posouvat do aleluja. Jen vydržet a neupadat na duchu. Dobré počasí přece jednou dorazí, že?! Přitom nechceme víc než čtyři dny, kdy nebude sněžit a foukat uragán. Pátý den se již skutálíme dolů, tak zní celá žádost k vrchnosti tam nahoru. Snad nechceme moc.
Touha roztáhnout perutě a vzlétnout
Místo toho jsme jak ptáčata v malém hnízdě, pořád se nahýbajíc víc a víc přes okraj, toužící vzlétnout. Rozhodnutí udělat ten jediný první pohyb do prázdna je svazující a zároveň magicky lákavý. Přesto raději stále jen bázlivě sledujeme lety těch ostatních. Co nám brání, vždyť fyzicky už je chmýří tu tam a péra na křídlech jsou narostlá a letuschopná. Zatím strach roztáhnout perutě vítězí, ale on přijde ten správný čas, jen vydržet. Dobrá, beru, že už nejsem sotva odrostlé ptáčátko. Tady přirovnání lehce pokulhává. Spíše by se dalo říci, že místy pelichám a dost možná i nějaká ta drobné lysinky se objeví. Však nemohoucnost toho holátka, vrtícího se na čím dál tím těsnějším prostoru, zmítající chutí a nedozrálého času, mi hází jakousi paralelu. Chci už kurňa letět, ale stále dřepím v BC kde mě krmí svými larvami adoptivní rodič Záhyr.
Zápisky horolezce Holečka: V úterý hnus, středa neznámá, čtvrtek zlepšení, pak dva dny luxus |
Kolem mého stanu chodí úspěšní či neúspěšní „Fix-roupeři“, kteří se heverovali v průběhu dnů na vršek GII. Z toho promenádování se mi chce vzteky puknout. Přitom oni samotní nejsou vůbec příčinou mé vnitřní zloby. Jsou šťastní, nebo zklamaní, ale s jedním rozdílem - že se mohli díky výběru realizovat ve svém cíli. Jelikož jim stačí na sebe transport k vršku jeden až dva dny. K tomu nepotřebují ještě kdovíjaké počasí, aby vyšplhali vzhůru od plata po laně, pak dochroptili zbytek na vrchol. Každého volba a nikterak neposuzuji jejich konání z horolezeckého hlediska, spíše naopak, více šťastných lidí okolo mě, tím klidnější mé žití s nimi. Jasně že mě napadlo, při čekání na periodu, vypadnout a udělat totéž. Jenže vytvářet něco, na což nemám od základu chuť, jen z důvodu zalepení mezičasu, je ve svém důsledku ještě větší ztráta, než přínos.
Trýzeň očekávání
Rozum říká, najdi si raději potěšení, jelikož těch mechanických, nebo nuceně nepříjemných, činností je v žití až dost. Jednoduše, když provedu rychloobrátkový výpad, tak mi to stejně sežere z BC tři dny. K tomu budu přemlouvat každým krokem nechutenství, jelikož motivace odškrtnout si jen tak vršek, podupanou a lanovým zábradlím lemovanou cestou, je nulová. Následně po návratu bude třeba dva dny oddech a to může být zároveň vhodný okamžik na výpad, za čím jsem hlavně a primárně přijel. Takže ne! Musím si najít jinou kaši, čím nakrmit hlavu, aby nenarážela stále dokola na trýzeň očekávání, jak jazyk na díru po vyraženém zubu.
Půjdu se projít po ledovci, sepíši na kompíku práci, které se úspěšně doma vyhýbám, poslechnu hudbu a dokoušu na rukou torza nehtů.
A abych nezapomněl, skvělá zpráva. Ivo Repčík, řečený též „Papuchalka“, včera dosáhl svého životního snu a stanul na vršíčku GII. Pakliže vzal s sebou, a doufám, že ano, takový ten doutník nahrávající zvuky, jenž jsme přejmenovali na veverku díky nápadné chlupaté shodě, tak se zároveň asi stal prvním „sound-masterem“, který chytal nejblíže k slunci jeho lahodnou píseň. No a protože jsme se Zdenoušem v Bécéčku (Base Campu) jako takový inventář, tak se moc těšíme, že již zítra ze shora přilétne chlapec šikovný a oslavíme důstojně jeho triumf.
