Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Zápisky horolezce Holečka: Pojďte do mě ‚Červeno-krváci‘

Cestování

  6:19aktualizováno  17:19
ABRUZZI GLACIER - Co vlastně v sobě obsahuje to magické slovo aklimatizace, kterým se donekonečna ohání ta horolezecká banda, snažící se drze a bez pozvání nakukovat pánubohu do oken. Bez ní to prý nejde a s ní máte aspoň jakousi takou šanci, ale úspěch vám to stejně automaticky nezaručuje.

Počasí je tentokrát krásné. foto: Marek Holeček

Ba, k tomu je ještě třeba spousty souher, tvořící nakonec ten vítězný koktejl s rozřízlou jahodou na okraji pohárku, obrazně přeneseno do závěrečné vrcholové ňaminy. Ovšem, opačně pokud je aklimatizačka špatná, odbytá, nebo nedostatečná, jste tak zvaně v řiďce a můžete přemýšlet třebas o životě chrousta, ovšem na vrcholový úspěch zapomeňte. A-kli-ma-ti-za-ce! Jednoduše řečeno přivyknutí k místům, které není naším standardním prostorem pro bytí. Dokonce novinářské floskule přiřkly přívlastky, jako zóna smrti, či místo, kde se nedá dlouhodobě přežít. Sranda je, že slovo dlouhodobě evokuje spíše něco jako rok, či měsíc, prostě čas, který si nějak s rozmyslem diktujete.

Zápisky horolezce Holečka: Zítra mažeme dolů, jinak budeme lavinou odvezeni

Blbost. Pravda je, že se jedná o velice omezený časový úsek, který je podmíněn dobrým etablováním na prostředí a zároveň pod enormním tlakem výdeje energie. Samotná délka je pak natažena, či zkrácena čistě individuálně, dle dispozic jedince. Přesto i pro ty nejzarytější držáky, se jedná maximálně o několik dní, než dojde k totálnímu vyčerpání. Takže dobře aklimatizován je povinnost, pokud chci něco ve vyšších patrech dělat. Pak máte aspoň jednu jistotu, kdy nescházíte při vystavení dlouhém pobytu ve výšce na nemožnost dýchat, ale na jiné zlotřilosti a to ztrátu mobility protože došla energie, následně neschopnost vytápět tělesnou schránku ze stejného důvodu a tím udržet životní funkce v provozu.

A jak tedy lidově řečeno ji mohu nakoupit? Organismus si musí poradil s nelehkým hlavolamem, kde kyslík sice je na prodej, ale jeho molekuly jsou od sebe víc rozptýleny díky nižšímu tlaku? Standardní model je tělo vystavit postupné výškové zátěži na únosnou dobu a následně zpětný návrat na místo, které máme již dobře zafixované. Čili kde se cítíme „dobře“.

Horolezecké vybavení.
Ve stanu.

Pozor nezaměnit s pocitem, že pokud jsem už přivyklí na pět tisíc, tak tím můžeme označit prostor za klidový, nebo relaxační. Je třeba stále počítat s tím, že při prudším pohybu okamžitě lapáme po dechu, s pusou otevřenou a připomínající chyceného kapra v síti, přitom šíša může dělat také své pampa-dá, kdy svět se najednou roztočí o nějakou tu otáčku rychleji. Zcela normální. Jedná se o neoddiskutovatelný fakt, jsme přeci jen z 95% lidé nížinatý, žijící na celém světě do pár stovek metrů nad mořem. Tamti menšinoví „horňáci“, mají sice lehký náskok, ale zase jen do výšky, ve které se běžně pohybují. Vše nad tento jejich prostor, musejí projít stejnou martyrií, obdobné pro „dolňáky“ z níže položených míst.

Takže teď modelově udělám výstup z pěti tisíc do šesti, kde předpokladem je, že výchozí výšku mám již bez problémů zažitou. Dorazím nahoru, tam přespím a druhý den trádá dolů na zpět. Nejkritičtější okamžikem není dostat se vzhůru, ale následný spánek, kdy údery srdce se automaticky sníží na náš běžný rytmus, z místa, odkud jsme předchozí den vystoupali. Což je v té chvíli nedostatečné, pro nutný přísun potřebného množství O2. Tyto horečnaté okamžiky, kdy mozek hlásí: „dusíš se“, mohou vést až k přehnané reakci s typickými příznaky motání, jak po pěkném flámu, s mžitky před očima, nevolností a slabostí. V horších variantách přichází otok mozku, nebo edému plic.

Nastavení citlivosti na změnu prostředí, je dána sudičkami do vínku každému z nás. Na ledasco jsme schopní si přivyknout, ale veletoče proti vlohám nepřetlačíme. Co je dáno, je tam a co není, nelze naučit jak ze slabikáře. Jednoduše příklad a znáte ho ze svého okolí. Někdo odjede z domova na dovču a několik dní nepřichází tamto „kýžené“ a následně nešťastník připomíná spíš pátrací balón s vyvalenýma očima, než lidskou bytost. Nebo, zcela opačně, je průtokáč, bez zastavení.

No vida a přitom nemusíme lézt kdovíkam k oblakům. Ale, zpět k horám. Tudíž nikde není napsáno, že ten či onen, to má předem předplacené. Musí se dát jednoduše platný pokus a výsledek se s jistotou dostaví. Bohužel někoho má smolíka a jeho organizmus tvrdě bojkotuje změnu a přetočí se to do následné nevyžádané reakce, namířené sám proti sobě. Neříkám, že to není od milovaného tělíčka veskrze rozumný obranný mechanizmus: „proč tam lezeš, vypadni, nemáš tam co dělat“, ale to bychom nesměli být mi lidé, pokustóni, z valné většiny schopní adaptace.

Jedna z příčin, proč nám na hoře není kdovíjak do skákání a vynechám ty, kteří svůj boj jednoduše nemohou vyhrát, je momentální nedostatek červených krvinek v „krvákovém řečišti“. Prý se potvory začnou tetelit, až při delším pobytu ve výšce. No a bádavé hlavy vysledovali, že doba než náš stroj pod pohrůžkou, že se udusí, spustí alarm a následně výrobu z pozvolna na plné obrátky, tak mu celý proces trvá přibližně čtrnáct dní. Takže přeskočme čekání a vstupme do momentu, kdy už vše frčí máme dostatek požadovaných červených dealerů. Pak můžeme začít lézt, či stoupat za našim pošetilým cílem, že snad něco výjimečného na vrcholu spatříme. Však věřte, většinou na vršíčku, jak komáří zaďouch, je zaprvé kosa, pak opuštěnost, jednoduše prd. Jediné na co se člověk pak paradoxně těší, kdy už od tamtudy vypadne. Takže proč lézt na kopce? Odpověď si snad pro vás připravím do příště, jakožto svůj domácí úkol.

Jinak dnes jsme se vrátili po třech dnech z naší aklimatizace do Base Campu a to zpráskaní jak psi. Počasí se svévolně rozhodlo, hrát si s námi předem nedomluvenou hru. Tudíž můj vyzkoušený model, proti zažitým mantrám, které jsem před chvílí s nádechem sofistikovanosti meldoval, znamená šokově úprk nad sedm tisíc, tam přespat dvě noci, případně zdechnout, vzal nakonec pod tlakem okolností za své. Bylo to pro tentokrát výhodnější seběhnout, než být lavinou odvezen. Takže rozumný krok, byl za nás vyšší mocí učiněn. Přesto doufám, nikoho nepochybuje, jací to jsme kluci šikovní, co mají za ušima, že? Ano mluvím o nás třech, čili já se Zdendou, dokonce Ivo papuchalka, usoudil k obratu a slétl se svým novým Dolomitským skokanem Jumpym nazpět do BC.

Teď, nezbývá než sklopit uši a čekat. Konec konců, času hafo. Máme teď pod kůží vstříknutých 6400 metrů s přespáním a snad v následujících dnech počasí povolí, kdy vyrazíme se Zdenoušem nad tu požadovanou hranici sedmi kiláků. Už nepůjdeme na plato, ale vybrali jsme si jižní kuloár v krásném předvrcholu Gé jedničky, strmě rostoucí téměř od našich stanů. Nevím, zda je vůbec vylezený, či nikoliv, konec konců to je jedno, hlavně, že nemusíme jít znovu přes rozbitý ledopád. Tím doufám, té zpropadené aklimatizaci dáme vale. Ivo také vyrazí z bloků a to s mezinárodní grupou „Frrr, Talošů, Ukáček, Špendlíků“ na Gé dvojkový hrbek.

Zdravím z Abruzziho ozdravovny, kde čerstvý vzduch je všude kolem a výhledy téměř stejně tak neuvěřitelné, jak v obrázkové knížce, která je zašoupnutá u mého Tatíka v knihovně.

BC 5100m / Abruzzi Glacier

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...