Horské středisko Zillertal. Údolí atrakcí a dobrého jídla

Nástup do tohoto střediska je možný z několika míst, my začínáme z městečka Zell am Ziller, odkud už v osm vyváží na svahy kabinková lanovka. Hned na úvod se chystáme na nejvyšší vrchol střediska Übergangsjoch (2500m), na který si od kabinkové lanovky Karspitzbahn pomáháme ještě třemi sedačkovými lanovkami. Začátečnickou chybou bylo sice nevyužít ranní prázdný svah do Mittelstation Karspitzbahn, protože horní sedačky začínaly s provozem až v 8:45, nicméně i po cestě za nejvyšším vrcholem se našly slušné červené pasáže téměř bez lidí.

V Zillertal Areně jsme se rozhodli absolvovat kompletní houpačku až na Königsleiten, takže jsme se po výstupu z postarší a pomalejší sedačkové lanovky na Übergangsjoch rozjeli na opačnou stranu po pozvolných spojovacích modrých sjezdovkách, které nás v kombinaci s jednou sedačkou vyplivly na frekventovaném Gerlosu, tedy na rozhlehlých a pozvolných svazích, které uvítají hlavně méně zkušení.

Na Gerlosu byly k vidění i některé běžné atrakce moderních rakouských středisek jako je speedline, tedy úsek měřící maximální rychlost, nebo měřený slalom, který byl postavený sice na mírné modré, na druhou stranu se díky své délce může řadit mezi středně obtížné slalomy. Obě atrakce jsou ve středisku zcela zdarma v rámci skipasu.

Po zdolání dlouhé a náročné černé sjezdovky Krummbach Gerlos jsme se dostali k šestisedačkové lanovce vyvážející do třetí části houpačky Königsleitenu. Tady mě zaujala skicrossová trať, ve které se dá jet ve čtyřech ze speciálních startovních branek a soupeříte v klopených zatáčkách a terénních vlnách. Z jízdy vám navíc kamery pořídí videozáznam, na který se s pomocí čísla svého skipasu můžete na webu střediska podívat.

Ač se dle mapky Königsleitenu zdá, že síť červených sjezdovek je příliš hustá a nepřehledná, ve skutečnosti se tu našlo spoustu širokých předvídatelných úseků, které jsou díky převažujícímu červenému značení spíše sportovního charakteru.

Celkově se mi na sportovní pojezd líbily nejvíc sjezdovky nad městečkem Zell, které jsou členitější než pisty na Gerlosu či Königsleitenu a zvolíte-li například sjezdovku č.18, užijete si ryze sportovní jízdu i relativně dlouho a dopoledne hlavně bez lidí, neb se tou dobou lyžaři zdržují hlavně v horní části střediska.

V Zillertal Areně se s nedostatkem občerstvení na sjezdovce nesetkáte, nicméně my se tentokrát na svahu ke svačině nedostali, a tak jsme využili útulné restaurace Teufels Küche až u nástupu kabinkové lanovky Rosenamlbahn. Tradiční rakouské pokrmy jsme nechali až na jindy a objednali si hromadu žeber a kuřecích křidýlek (18 e) a jako sladkou tečku Mini mix, tedy kombinaci créme brulée, horkých malin s vanilkovou zmrzlinou a ledovou kávou (9,80 e) – a Mini mix je rozhodně můj tip číslo 1!

Tančící aprés ski bar pak najdete také u nástupní stanice lanovky Rosenalmbahn a věřte, že kromě jäggertee a aperolu se vám tu dostane i klasických rakouských písniček, jako je třeba od Heleny Fischer „Atmenlos durch die Nacht“! ?

Mayrhofen

Na rozdíl od výše uvedených středisek, kde jsme parkovali na parkovištích přímo u nástupních stanic lanovek, v Mayrhofenu parkujeme v kapacitní garáži na kraji města několik set metrů od nástupu kabinkové lanovky Penkenbahn, takže je nutné k lanovce projít městečkem pěšky (pokud tedy neparkujete na parkovišti u protějšího střediska Ahorn). Kabinku Penkenbahn měníme následovně za Kombibahn, tedy za tzv. telemix, kdy se na jednom laně střídají sedačkové lanovky s kabinkovými. Podstatně menší fronta tu byla na kabiny.

Hlavní areál se rozkládá na vrcholu Penkenu, ze kterého se sjezdovky spouštějí téměř do všech stran a drtivě převažují tratě středně obtížné. V první polovině ledna tu sjezdovky rozhodně nezely prázdnotou, takže manšestr si užili jen ranní ptáčata.

Sjezdovka, která byla i v poledne ukázkově rovná, byla paradoxně Harakiri se sklonem 78%, čímž se řadí mezi nejprudší upravované sjezdovky v Rakousku. Díky stínu a minimu lyžařů na ní se tu netvořily žádné boule, naopak se šoupanými oblouky „vybrušovala“ do jedné velké hladké plotny, takže jakmile se to někomu na začátku padáku „kouslo“, svezl se po zádech až dolů.

Na notnou chvíli nás v Mayrhofenu zabavil i snowpark Penken, byť jen v roli diváků. Snowpark patří k nejpropracovanějším v Alpách díky několika zónám, na které se dle úrovně schopností jezdců rozděluje. Lajna skoků a překážek se tu tedy vine pro profíky, středně pokročilé i začátečníky a mini překážky se tu najdou dokonce i pro děti.

Co už jsme ale vyzkoušeli aktivně, byl tzv. Rennparadise na Unterbergu, který se skládal ze dvou veřejný obřích slalomů. Zatímco kratší slalom byl měřený, druhý delší sice časomírou nedisponoval, nicméně v jeho případě bych se opravdu nebála použít slovní spojení „obří slalom“, protože brány byly od sebe docela daleko a za jeho délku by se nemusely stydět ani „kákázety“ u nás. Takhle rychlou jízdu v brankách jsem si tedy dlouho neužila.

Reklamní prospekty Mayrhofenu lákají co se kulinářství týče na horskou chatu Schneekarhütte nacházející se pod výstupem lanovek Schneekar, Gerent a Unterbergalm, takže na oběd jsme se rozhodli zajít sem. Architektura restaurace připomíná i díky věžičce malý pohádkový zámeček a nebýt zrovna zataženo, pravděpodobně bychom se usadili na terase v křeslech s kožešinami a stylovými polštářky.

Ani interiér Schneekarhütte nezůstává pozadu a posedět můžete u klasického stolu nebo v různých útulných zákoutích přímo u hořícího krbu. Zatímco tradiční rakouské pochoutky jako je tiroler gröstl objednáte v samoobslužné části, netradiční speciality v té obslužné. My jsme zkusili zkaramelizovanou karotkovou polévku s bylinkami (8,70 e).

Hochzillertal&Hochfügen

Hochzillertal je napřímo napojený na další středisko Hochfügen, ze kterého se pomocí několikaminutové jízdy shuttlem dostanete ještě do krajního střediska Spieljoch. My jsme lyžovali převážně na sjezdovkách v Hochzillertalu, na které jsme se nechali vyvézt kabinkou z centrálního parkoviště v městečku Kaltenbach.

Pokud bych z celého Zillertalu měla vybrat sjezdovku, která se mi líbila nejvíc, byla by to modrá pista číslo 9 mezi lanovkami Öfelerbahn a Kristallexpres, která představuje rozlehlou přehlednou pláň a i přes modré značení se tu sklouznete velmi sportovně. Díky dostatečné šířce jsem se nebála maximálně využívat můj 18-ti metrový radius lyží a díky ne tak prudkému sklonu nebylo potřeba oblouky usekávat, ale daly se vyjíždět krásně po hraně.

Pavučina sjezdovek napravo od výstupu páteřní kabinky Hochzillertal je zbarvená rovnoměrně modrou, červenou i černou, takže kromě širokých plání se tu dá vyplavit adrenalin i na prudkých padácích, například na trati č. 6 nebo pěkný a zároveň dostatečně široký sešup je i na sjezdovce č.8.

Na opačně straně hřebenu po výstupu z lanovek Schneexpress nebo Krössbichlbahn se vám otevře pohled na kratší a pozvolnou sjezdovku obsluhovanou pomalou kotvou, jejíž výhodou je díky „odstrčenosti“ minimum lidí a zpestření v podobě fun line s průjezdem tunelem, terénními vlnami, klopkami a také možností pořádně si bouchnout do boxovacího pytle.

Jsme-li u atrakcí Hochzillertalu, narazili jsme při přesunu na Hochfügen na červené sjezdovce č.3 na měřený slalom, který na sebe už z dálky upozorňoval velkou startovní bmw-bránou. Samozřejmě jsem se zúčastnila – sice to obnášelo postát chvíli ve frontě, ale sjezdovka ve stínu se ubránila jakýmkoli korytům u branek, takže se dalo dobře soustředit jen na samotnou jízdu. Pro mě by sice branky mohly být „otevřenější“, ale dostatečná délka tuhle mou malou nespokojenost kompenzovala.

„Přejezdové“ pisty do Hochfügenu č.1,2,3 a 4 mi imponovali solidní délkou a čistě výkonnostním charakterem, protože tady rozhodně o modrých cvičných svazích není řeč. Naopak se hodí dát si před jízdou pár dřepů a spoléhat na dobře nabroušené hrany, protože pisty jsou teď v lednu většinu dne ve stínu. Za výživnou délku dávám ale palec nahoru.

Sjezdovky na Hochfügenu zastupují všechny barvy – kopec sjedete ve sportovním duchu po černé nebo červené, ale s dětmi nebo začátečníky se dá sjet i po modrých pláních v horní části, nebo po klikatých modrých traverzech v části dolní. Svoji parketu tu najdou i fanoušci volného terénu, který je od výstupu lanovek i bez přídavného šlapání dobře dostupný.

Hochzillertal Hochfügen se pyšní dvěma horskými chatami, které patří k těm nejvyhlášenějším v Alpách vůbec – jde o Kristallhütte a Wedelhüute. My jsme vyzkoušeli druhou jmenovanou, která si o pozornost říká už zvenku svojí osobitou architekturou a prosklenou terasou s pohodlnými gauči a výhledem do údolí. Nejprve jsme si poručili jablečný štrúdl s vanilkovou polevou, po chvíli okukování sousedních talířů i steak, který můžeme jen doporučit. Gastronomie je tu na znatelně vyšší úrovni, což se samozřejmě odráží i v cenách, takže jen steak se tu pohybuje kolem 35 eur.

Hintertux

Hintertux je nejznámějším střediskem nejen Zillertalu, ale také celého Rakouska, a to zejména díky jeho celoroční lyžařské sezoně. Tento „profkláklý“ ledovec jsme při našem pobytu v Zillertalu v lednu sice nestihli, nějaké ty videovzpomínky jsme si odtud ovšem odnesli už na podzim, takže report čtěte zde: