4. ledna 2014 6:15 Lidovky.cz > Cestovaní > Po stopách UNESCO

Druhý pokus o Somálsko
a lidé kmene Mijikenda

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Pralesní cestičky jsou někdy velice úzké. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pralesní cestičky jsou někdy velice úzké. | foto: Alexandr Bílek
Těsně před rozedněním domlouváme odvoz motorovou lodičkou z ostrova Lamu na pevninu a pokračujeme naším expedičním autem k somálským hranicím. Naši hlídači ještě spí, a tak máme parkovné zdarma. Nemáme z toho ale černé svědomí, protože již dostali zaplaceno den předtím a cenu, kterou nám naúčtovali, vynásobili tak 100x oproti běžným místním cenám.

Dnes máme v plánu učinit druhý pokus o překročení hranic do pirátského Somálska. Neděláme si iluze, že se to povede, nechceme ale žádnou příležitost promarnit. První pokus jsme učinili již ze státu Džibuti, o čemž jsem psal v této reportáži, a kde se nám podařilo proniknout alespoň 10 km za hranice, odkud nás ale jednotky OSN vyprovodily zpět.


Na somálské území jsme tak pronikli nelegálně alespoň na půl dne. Během naší expedice jsme potkali velké množství Somálců, kteří hledají uplatnění v některých okolních zemích, a protože s nimi máme jen ty nejlepší zkušenosti, moc si přejeme, aby se nám povedlo do země dostat. Tuto těžce vykrvácenou zemi, kde se ani náznakem nerýsuje minimálně v následujícím desetiletí zlepšení situace ani rozumná dohoda všech znesvářených stran, chceme alespoň trochu poznat. Přes všechna varování a strašení ale víme o lidech, kteří zemi projeli napříč, a mají z ní velice silné zážitky.

Po stopách UNESCO

Cestovatel Alexandr Bílek si stanovil velkolepý cíl: procestovat všechna místa na seznamu UNESCO. Dosud má za sebou už 260 míst v 87 zemích. Pro server Lidovky.cz popisuje svoje cesty, které doplňuje fotografiemi a praktickými radami dalším cestovatelům.

Vízum do Somálska jen letecky

Somálsko je jediná země, kam se nám nepodařilo získat vízum. Snažili jsme se o něj ještě před zahájením expedice v Moskvě. To se nepovedlo, a tak jsme se o něj pokusili na ambasádě v Džibuti. Zde se také dalo zajistit za poplatek 100 EUR, bylo to ale za podmínek, že musíme do země letět letadlem, tudíž bez našeho auta, a pohybovat se jen v hlavním městě Mogadishu s policejní ochranou.

To ale není možné, naším cílem je procestovat všechny země světa a ne jenom všechna hlavní města, což by znamenalo zbytečnou investici a stejně bychom se do země museli ještě jednou vrátit. Pro nás by to mělo smysl, pokud by nám bylo umožněno celou zemi procestovat a to od hranic s Džibuti až po nejjižnější cíp sousedící s Keňou. To ale legálně nejde.

Nepustíme vás! A nebo jo…

Jsme rozhodnuti, že nebudeme riskovat, pokud se budeme pohybovat v místech, kde bude moc zbraní, nebo budeme narážet na lidi, kteří se nám nebudou moc zdát, vracíme se. Z Lamu do města Hindi to šlo hladce, ale u odbočky do města Bodhei se znenadání objevují zátarasy. Píchací pásy, vojenské transportéry a stovky vyskládaných pytlů s pískem jako štít proti případné střelbě. Za nimi jsou opřeni vojáci a jsou zřejmě pořád ve střehu. A asi zřejmě ještě víc, když vidí přijíždět naše auto.

Na cestě bylo mnoho překážek.

Jsme hned vyzváni k zastavení, vojáci chtějí doklady a musíme opustit auto, načež začnou provádět jeho podrobnou prohlídku, rozebírají střešní stan a vůbec lezou všude, kde to jde. Když všechno dobře dopadne, ptají se, proč do Somálska vlastně jedeme, a zdá se, že se s touto situací setkávají poprvé. Běloch s běloškou v autě registrovaném v Evropě se tu vynoří a chtějí tam, odkud by všichni raději odešli. Vízum, které nemáme, zatím neřeší a nechávají nás asi půl hodiny čekat.

Dva vojáci se samopalem si opodál hrají fotbal, ale jinak je tu atmosféra nečitelná, roztěkaná až skoro nepříjemná. Jsme ze všech stran provrtáváni pohledy vojáků. Vypadá to, že si s námi nevědí rady. Když po chvíli přichází ten, co má naše doklady, tušíme, že se dozvíme verdikt, který nás zajímá. Doklady dostáváme zpět, ale požaduje náš foťák, který si zběžně prohlíží a zajímá ho zřejmě, zda nefotíme citlivá místa. Když ho vrátí, řekne, že nás dál nepustí. Ve stejnou chvíli ale přichází jeho nadřízený, který od nás dostal před pár dny kšiltovku. Ihned se poznáváme, stačí pár slov, poklepání po rameni a šéf dává pokyn ke zvednutí závory. Obrat díky kšiltovce o 180 stupňů.

Postupně projíždíme sedmi kontrolními body, všude probíhá podobná procedura, jako byla ta první jen s tím rozdílem, že už nás pouští bez potíží dál. Zdá se že první kontrolní bod byl nejdůležitější a když projedeme tudy, mělo by to již vše jít hladce. Až téměř na hranicích ve městě Shakani, což je nejzazší bod keňského území, to je docela bez potíží. Jenže zde narážíme na nekompromisní vojáky, kteří překvapivě trvají na vízu, které nemáme. Snažíme se nějak vykroutit, atmosféra je ale dost nepředvídatelná, navíc se hrozně diví, že nás někdo vůbec pustil tak daleko. Pravdou ale je, že celý jih země je pod kontrolou milicí Al-Šabáb, které odmítají vytvořit federaci nebo přijmout jakékoliv kompromisy a chtějí celé Somálsko dostat pod svou islamistickou kontrolu.

Expedice All Africa

V rámci expedic ALL AFRICA 2013 a 2012 tým Alexandra Bílka procestoval vlastním expedičním vozem Egypt, Súdán, Etiopii, Džibuti, Keňu, Ugandu, Rwandu, Kongo, Burundi, Tanzanii, Maroko, Západní Saharu, Mauretánii, Mali, Burkinu Faso, Benin, Togo, Ghanu, Pobřeží Slonoviny, Guineu a Senegal, Mozambik, JAR, Lesotho a Svazijsko. Během 5 měsíců cestovatelé ujeli dlouhých 52 tisíc kilometrů a navštívili desítky míst zapsaných na seznamu UNESCO.


V Keni podnikají čas od času teroristické útoky, aby na sebe upozornili, nejznámějším a nejnovějším útokem, který v přímém přenosu sledoval celý svět, byl útok na obchodní centrum v Nairobi před pár měsíci. Nekompromisní postoj vojáků signalizuje, že zřejmě máme smůlu. Sedíme již v autě, když najednou přijde zásadní obrat, voják se nahne přes okénko dovnitř, prohlíží si, co by se mu hodilo. Líbí se mu batoh, ve kterém máme nějaké věci. Chce ho. Nabízí nám, že nás za něj pustí do první vesnice a k tomu by ještě chtěl zaplatit 200 USD za jednodenní vízum. Batoh klidně obětuji, chce ale, abychom mu nechali své originální doklady do doby, než se vrátíme, s čímž zásadně nemůžeme souhlasit, a tak rezignujeme a definitivně se vracíme. Je to škoda, není ale všem dnům konec, pokusíme se o to zase za rok. Ono to jednou dopadne.

Co se vlastně v Somálsku děje?

Somálsko získalo nezávislost v roce 1961, předtím bylo rozděleno do dvou kolonií, britské a italské. V  roce 1969 se vojenským převratem dostal k moci diktátor Barre, který pak zůstal u moci dalších 22 let, do roku 1992. Po válce s Etiopií v roce 1978 se začaly objevovat první opoziční skupiny. Barre byl svržen v  roce 1991, vítězní polní velitelé se pak ale do sebe pustili navzájem a začala občanská válka, která dodnes neskončila. Situaci se snažila uklidnit OSN vysláním mezinárodních sil koncem roku 1993. Situace však zůstala nestabilní, síly byly během roku 1995 kompletně staženy za pomoci americké armády. Co se dělo při bojích o hlavní město Mogadishu, bylo zfilmováno ve snímku Černý jestřáb sestřelen.

Kmeny Mijikenda a pozůstatky opevněných vesnic, UNESCO

Jedeme dál, protože jsme poměrně daleko od Mombasy, řídím až do 3. hodiny ráno. Pouštíme si za jízdy několik filmů, kterých máme sebou kolem 200. Většinou jde o DVD, která pojednávají o Africe a konkrétních oblastech, které navštěvujeme, čímž se snažíme do své hlavy srozumitelnějším způsobem dostat fakta, která se nám hodí pro pochopení  historie těchto zemí. Mezitím si samozřejmě pouštíme i klasické filmy, ale téměř vždy s tématikou, která se k naší cestě tak nějak hodí.

Afričanka nese dříví do vesnice.

Již od rána se snažíme zjistit, kde najdeme lidi kmene Mijikenda. Jedná se o jedenáct oddělených lesních ploch rozptýlených na více než 200 kilometrech podél pobřeží, které skrývají pozůstatky četných opevněných vesnic zvaných kayas a lidí kmene Mijikenda. Kayas vznikly v 16. století, ale ve 40. letech 20. století byly opuštěny a nyní jsou považovány za příbytky předků a jsou uctívány jako posvátná místa. Jako takové jsou spravovány radou starších. Na seznam dědictví UNESCO byly zapsány coby jedinečné svědectví kulturní tradice a spojující prvek tradice současné. Hledáním jsme strávili celé dva dny a moc úspěšní jsme v tom popravdě nebyli. Nikdo nechápe, co hledáme, a neví, co je kayas. Lidi z kmene Mijikenda jsou prý všude kolem nás, opevněné vesnice nebo jejich pozůstatky ale nikde. Proto jsme se rozhodli, že se pokusíme dostat kousek od pobřeží hlouběji do vnitrozemí.

Hlouběji do vnitrozemí

Vjíždíme do hlubokého vnitrozemí a pokračujeme po pralesních cestičkách, které jsou mnohdy tak úzké, že musí Veronika jít před autem a kontrolovat okraje, abychom se nezřítili do údolí. Po těchto cestách evidentně nikdy žádné auto neprojelo, je to tak na motorku a pro pěší. Protože se nedá nikde otočit, nepřipadá v úvahu se vrátit. Navíc se nám povedlo sjet prudký kopec, který ví jen Bůh, zda ho vyjedeme zpět. Sem tam se vynoří z lesa místní, kterého vždy kontaktujeme, a vyptáváme se. Málokdo umí anglicky, a tak to není snadné. Po cestě objevujeme místní školu, jsme pro ně jako zjevení. Vystoupíme a vypneme motor u auta. Děti se ale bojí a ustupují. Přichází k nám jejich učitelka, která děti uklidňuje a navazuje s námi kontakt.

Děti z pralesní školy.

Mluví anglicky, a tak se opatrně představujeme a podáváme si ruku. Veronika ji ale přijde důvěryhodnější, a tak o krok ustupuji a holky spolu začnou komunikovat trochu uvolněněji. Dozvídáme se, že pozůstatky vesnic jsou zarostlé a nejsou nijak označené. Je jich zoufale málo a dají se najít nedaleko současných vesnic, jedná se ale prý o torza, která lehce přehlédneme. Za to lidé z kmene Mijikenda jsou všude okolo nás. Dostali jsme nápad a rozhodli jsme se v těchto končinách obdarovat děti z této pralesní školy. Vytahujeme z auta 30 sad sešitů, propisovaček, pastelek a omalovánek, které nám věnoval náš milý sponzor firma www.origo.cz. Nakonec jsme zde strávili asi 2 hodiny, a protože se tu dalo otočit, vracíme se zpět.

Pralesní cestičky jsou někdy vělice úzké.

Uvíznutí v pralese

Začíná strašně pršet, a tak sedíme v autě a čekáme, až se to přežene. Jedno z afrických přísloví, které opravdu funguje, zní, chceš-li jiné počasí, počkej si 20 minut. No a tak čekáme. Když se to přežene, zjišťujeme, že v tom bahně se nikam nevyškrábeme. Zarostlé a nepřehledné svahy, strže, úzká a zabahněná cesta, to je kombinace nepříliš vhodná pro další jízdu. Proto se pomocí navijáku vytahujeme na hezké místo, které využijeme k uvaření pozdního oběda. Když se po dvou hodinách rozhodneme pokračovat, jde to již o poznání lépe, přesto jsou místa, která nedokážeme bez techniky nebo pomoci místních vesničanů zvládnout. Vesničané jsou nadšení, že mohou pomáhat a všichni nosí z lesa kameny, které hází do vymletých zabahněných struh. Jsou opravdu úžasní, předhání se, kdo pomůže první a na jejich rozzářené úsměvy se nedá zapomenout. Žijte dlouho a lépe, zasloužíte si to, zlatí Mijikenďané!!

Africká domorodkyně.

Alexandr Bílek
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.