23. července 2011 7:00 Lidovky.cz > Cestovaní > Cestopisy

Hüzün aneb Pátrání po
istanbulské melancholii

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Istanbul (Turecko) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Istanbul (Turecko) | foto: Shutterstock
Hüzün je název pro pocit zmaru a odklonu od správných hodnot, jinými slovy melancholie. Podle Orhana Pamuka sídlí v istanbulské společnosti. Je tomu opravdu tak? Expediční fond podpořil pátrání po tomto aspektu tamější atmosféry.

Knihu Orhana Pamuka "Istanbul" jsem objevil víceméně náhodou na internetu a objednal si ji s pocitem, že když dostal autor Nobelovu cenu, měl bych si ji přečíst, abych byl v obraze. Po pár stránkách mě ale strhla natolik, až jsem měl nutkavý pocit, že v tom městě na rozhraní Evropy a Asie skutečně stojím a vidím vše ne jako povrchní turista, ale nahlížím hluboko do vnitřních mechanismů prizmatem citlivého a vědoucího pozorovatele a zároveň patriota. To nadšení byl tak silné, že jsem na téma hledání HÜZÜN, což je jakýsi turecký anebo arabský druh melancholie, napsal žádost o grant, a s překvapením jsem jej i získal. Když jsem ho slavnostně přebíral na setkání cestovatelů v pražském Ládví, bylo jasné, že do Istanbulu se po dlouhých patnácti letech znovu podívám.

-


Istanbulský vypravěč
A protože tentokrát jsem měl téma jasně dané, podnikl jsem rozsáhlé přípravy: kontaktoval jsem českého překladatele knih Orhana Pamuka, Petra Kučeru, z Filozofické fakulty UK, který poté, co přeložil do češtiny knihu istanbulských memoárů, pracoval na další, která se měla stát hitem. Kniha "Mé jméno je červená" dostala cenu Magnesia litera za překlad i za objev roku. Je to historická detektivka, kterou začíná vyprávět posmrtný vypravěč, který je obětí vraždy a leží v hluboké studni. Tématem jsou malby miniaturistů a jak se vyrovnávali s nástupem západního malířského stylu, který se zdál rouhačský a bezbožný. Vynikající román jednoho z největších žijících vypravěčů světové literatury. To byl ale s dobrými zprávami týkajícími se mého tématu konec. Zjistil jsem také, že mezitím se Orhan Pamuk, který v knize psal, že celých padesát let svého života žije v Istanbulu, z tohoto města přestěhoval do New Yorku, kde bydlí na Páté avenue a přispívá do hlavních světových médií, takže navázat s ním kontakt je skoro nemožné. Dokonce i jeho bratr Şevket Pamuk, který je Professor of Economics and Economic History na The Ataturk Institute for Modern Turkish History, mi na obsáhlý dopis, ve kterém jsem jej žádal o pomoc odpověděl: Bohužel vám nemohu pomoci. Jediné, co jsem ještě mohl udělat, bylo hledat hüzün na vlastní pěst, spolehnut se na vlastní smysly a úsudek - což bývá nakonec to nejlepší řešení.

Istanbul - ilustrační foto

Slovo proroka
I přes výhodné nabídky leteckých společností jsem se vypravil do Istanbulu autobusem. Krajina za oknem příjemně a monotónně ubíhala a já, vytržený z prostoru a času, jsem měl znovu možnost připomenut si knihu Orhana Pamuka. Nabuzený představou, že popisované jevy za pár hodin uvidím "in natura" a zároveň jistý, že mě nikdo nemůže od četby vyrušit, jsem ji vnímal snad ještě intenzivněji než poprvé. Zase mi připadalo zvláštní, že muslimský svět, který většinou lidé považují za dynamický až agresivní, je v podstatě melancholický, jak tvrdí Orhan Pamuk. 

Co je vlastně hüzün?

Turecké slovo hüzün pochází vlastně z arabštiny. Prorok Mohamed mluví o roce, v němž ztratil svou manželku Hatice a strýce Ebu Talia jako o "senet-al-huzn" neboli roce melancholie. Slovo tak má znamenat ztrátu, duchovní utrpení a zármutek. Pamuk ale na základě vlastní četby tvrdí, že v následujících staletích se v islámském světě vyvinuly dva významy tohoto slova. Ten první znamená jakýsi pocit, že se člověk příliš zaměřil na světská potěšení a shromažďování materiálních statků a kdyby se nenechal tolik svádět záležitostmi pomíjivého světa, neprožíval by tolik ani své světské ztráty. Druhý význam slova vychází ze sofijského mysticismu a znamená spíše duchovní muka způsobená tím, že člověk není schopen přiblížit se Alláhovi tak, jak by chtěl. V podstatě trpí proto, protože netrpěl dost. Tento pocit je podle Pamuka ústředním motivem istanbulské kultury, hudby, poezie i každodenního života.


Istanbulská melancholie

"Hüzün není jen nálada evokovaná hudbou a poezií, je to způsob nazírání na život, kterému všichni podléháme, není to jen duchovní fenomén, ale stav mysli, který je v důsledku stejně tak potvrzením života jako jeho popřením," píše Pamuk. Přirovnává hüzün k pocitu, jaký zažívá malé dítě, když se dívá z okna přes zamlžené sklo, ovšem s tím rozdílem, že se podle něj týká a že jej prožívá několik milionů lidí současně. Hüzün prý přímo vyzařuje ze zapadlých istanbulských uliček, kdy "slunce zapadá nečekaně brzy" a vy pozorujete "otce, jak pod pouličními lampami v zapadlých uličkách spěchají domů s rukama plnýma igelitových tašek."

Istanbul


Kouzlo orientu
Už příjezd do Istanbulu, kdy jsme projížděli dlouhé desítky minut předměstské čtvrti, kde panoval čirý stavební ruch a jako houby po dešti rostly sklobetonové paláce Ikea, Carrefoure a podobně, mě varovaly, že hledání hüzün nebude tak snadné, jak jsem si představoval. Autobus mě vyklopil na centrálním nádraží Esenler a když jsem konečně pochopil, že tramvaj je zdejší název pro metro, přesunul jsem se na ulici Aksaray a odtud do turisticky přívětivého Sultanahmetu plného levných hotýlků a hostelů. Večer jsem si prošel nejslavnější památky nasvícené tak, aby vyzařovaly spíše kouzlo Orientu než hüzün.

Čtěte také:



Istanbul

Uložil jsem si ale hledání hüzün jako úkol, a snažil se ho tedy vidět i tam, kde bych ho jinak nehledal. V nejslavnějším istanbulském chrámu Hagia Sofia jsem se nechal okouzlit klenbou která vytvářela kdysi nevětší krytý prostor na světě - ale dneska jej předčí kdejaká nafukovací sportovní hala. To je samo o sobě téma na hüzün. Mnohem intenzivněji mě to napadlo při pozorování pozlacených mozaik křesťanských zakladatelů tohoto svatostánku přeměněného s nebývalou snadností na mešitu. Více než polovina mozaiky byla zničena, turisté však přesto zvedali své digitální fotoaparáty s patřičnou úctou a dokonce synchronizovaně. Právě toto obdivné, ale přitom marné vzhlížení k slavné minulosti bylo pro mne synonymem pro hüzün.

Toto je hüzün
Po prohlídce slavných památek jsem se konečně vydal do oněch křivolakých uliček na druhé straně Bosporu, mezi nimiž strávil Orhan Pamuk téměř celý svůj život. Vydal jsem se tam v poledním žáru stylově pěšky a cesta klikatě stoupala křivolakýma uličkama od mořské hladiny. Nejsilněji prý Pamuk vnímal hüzün právě, když se po večerech a nocích brouzdal uličkami v okolí, vnímal jejich bídu a sešlost. Pokoušel jsem si i představovat, jak ta místa vyzařují melancholii a smutek, abych mohl reportáž fotograficky doprovodit, ale moc se mi evokovat tuto náladu nedařilo. Abych se přiznal, připadal mi Istanbul stejný jako všechna ostatní velká města v Orientu anebo vůbec všechna velká města. Nejdůležitější památky zkoncentrované na jednom kilometru čtverečním, a pak dále než oko dohlédne už jenom lidské mraveniště.

Další důležité odkazy


Naštěstí jsem měl od autora přesný a dlouhý seznam obrazů, které jsou podle něj hüzün. Patří tam "dřevěné domy, jejichž podlahy vrzaly dokonce už v dobách, kdy to bývaly vezírské paláce, a o to víc dnes, kdy se staly sídlem městských úřadů; ženy vyhlížející skrz záclony a čekající na manžely, kteří se nikdy nevrátí domů dřív než v noci; staré muže, prodávající na nádvořích mešit útlé náboženské spisky, modlitební korálky a oleje do kadidelnic; desetitisíce identických vchodů do činžovních domů, s fasádami zčernalými špínou, rzí, sazemi a prachem; polámané houpačky v prázdných parcích; lodní sirény rozrážející mlhu; městské hradby, v troskách už od pádu Osmanské říše...hloučky mužů rybařících z Galatského mostu...mešity s věčně rozkradenými krovy a okapy...městské hřbitovy, které vypadají jako vstupní brány na onen svět...muži, prodávající pohlednice na stejném místě už čtyřicet let...závany silného zápachu moči, co vás udeří do nosu na přeplněných ulicích....zelenina a ovoce, odpadky, igelitové tašky, papíry, prázdné pytle, krabice a přepravky rozeseté za zimních večerů po opuštěných pouličních tržištích..." A já si k tomu dovolil přidat prádlo, sušící se na šňůrách, natažených přes ulici, starou paní, která bůhvíproč posílá dolů do ulice z třetího patra oknem košík na provázku, dobře oblečeného muže, který telefonuje z mobilu před zchátralou mešitou proměněnou ve veřejné záchodky a tak dále... ale obávám se, že to není přesně ten hüzün, jak by si Pamuk představoval.

Istanbul: místní rybář

Melancholie, kterou jsem necítil 

Podstatou istanbulského hüzünu, jak ho vnímá Orhan Pamuk, je pocit starousedlíka žijícího mezi troskami impéria, které jsou neustálou připomínkou, že dnešní město žije v takové bídě a chaosu, že o minulé slávě, moci, bohatství a civilizaci si může jen nechat navěky zdát. Měl ten pocit rád vyjádřený nejvíce v obrazech černobílých a přímo magickou roli v něm hrál sníh a lidé zachumlaní v kabátech a sám říkal, že to, co v něm vzbuzuje smutek, může být pro evropského cestovatele okouzlujícím. Byl jsem patrně tento případ a čím víc se mi Istanbul zdál být obyčejnou megapolis, tím bylo pro mne hledání hüzün těžší a postřehů, které do tohoto konceptu nezapadaly, přibývalo. A netýkalo se to ani tak zapadlých uliček jako spíše celkové nálady ve městě. Pamuk popisuje například turecké filmy jako příběhy o lidech, kteří se ve finále stáhnou do sebe a poté, co se jim nepodařil prokázat dost odhodlání nebo podnikavosti, přizpůsobí se podmínkám, uvaleným na ně historií a společností a rozhodnou se přijmout život takový, jaký je - a jak Pamuk píše - zahledí se dlouze do Bosporu. K pochopení hrdinovy melancholie a přijmutí jeho příběhu za svůj by podle Pamuka stačilo hledět na stejné panoráma přelévajích se vln, které křižují velké nákladní lodě, osobní jachty a za nimiž se tyčí istanbulské domy z druhého břehu. Stál jsem na břehu Bosporu a zkoumavě hleděl na úchvatné panoramama v různých denních dobách, ale melancholie nikde. Spíš mě jímala jakási závrať z velikosti a síly toho města, které se za necelých sto let rozrostlo snad dvacetišestinásobně. Náhle jsem se přistihl při pocitu, že hledám a vidím hüzün prostě proto, že jsem si to dal za úkol, a nikoliv že by to vyzařovalo z atmosféry města - stejně jako se někdo rozhodne hledat třeba Štěchovický poklad. Vždyť ti obyčejní chlapi družně vychutnávající vodní dýmku nargilé, energičtí naháněči turistů do restaurací, stejně jako halekaní prodavači v Grand Bazaru anebo agresivní taxikáři či úslužní číšníci jakoby o hüzün nikdy neslyšeli. Možná turistický byznys vytváří tak silný kosmopolitní prostor, že jeho moc sahá ještě daleko od epicentra a v záři této výbojky zaniknou všechny melancholické šerosvity. Možná je to ale s hüzün trochu jinak: Došel jsem k závěru, že pokud tu melancholie a hüzün skutečně jsou, pak hluboko v povědomí národa a jaksi se do toho pocitu narodíte, vnímáte ho automaticky a je to z části nepřenosné na příslušníky jiných národů. Je to něco jako nás český humor. A tak jsem se nakonec musel spokojit s možným - pohledem na istanbulský hüzün očima Čecha. Žádnou hlubokou a všeprostupující melancholii nebo dokonce depresi jsem prostě necítil. A když jsem došel na náměstí Taksim, kde strávil Orhan Pamuk většinu svého života, byl jsem překvapen: místo, které popisoval jako vyloženě smutné a zchátralé, orámováno sklobetonovými budovami skrývalo uprostřed rozlehlé náměstí, příjemný park s dětskými prolézačkami a desítkami laviček a dokonce vodní fontánu. Na těch lavičkách posedávali lidé ukrývající se před poledním žárem a netvářili se o nic víc melancholicky než třeba v Paříži, Londýně nebo Sao Paulu. I když se mi do toho moc nechce, musím slavnému autorovi přes veškerou hlubokomyslnost jeho vhledu oponovat - podle všeho, co jsem viděl, je hüzün spíše svědectví stavu jeho duše, možná jakési kolektivní národní duše, který ale promítá do svého okolí a nejedná se tedy o nějaké genius loci Istanbulu - atmosféru, kterou by město vyzařovalo na každého příchozího. Bezpochyby ale jde o autora nesmírně vnímavého a určitě by bylo nesmírně zajímavé, jak by popsal své pocity, kdyby strávil většinu svého života v malé české kotlině obklopené z jedné strany Ruskem a z druhé Německem.

Istanbul

Východ a Západ
Večer jsem se prodíral Sultanahmatem mezi nahaněči do restaurací plnými zahraničních turistů hledících na mistrovství Evropy ve fotbale na plazmových velkoplošných obrazovkách. Hráli právě Češi s Portugalci, a když jsme dostali gól, lidi na ulici se radovali. Když jsem se přihlásil ke své národnosti, všichni Turci mi nadšeně připomínali, že budeme spolu hrát fotbal. Šlo o rozhodující utkání pro postup ze skupiny, a proto své tvrzení horkokrevní Turci dokládali živou mimikou. Chlapík v parku Gulhane naznačil kop pravačkou a prodavač na ulici Aksaray zase hned tipoval výsledek. Nejdříve, že by to mohlo být nula nula, jelikož jsem si u něj koupil balenou vodu, ale pak v něm vyhrála národní hrdost a tipoval pět nula pro Turecko.

Statistika předchozích vzájemných úspěchů spíše napovídala, že výsledek bude pro Turky zase jeden důvod, proč se dlouze zahledět na Bospor, jak ale všichni víme, tentokrát jsme do stavu melancholie upadli spíše my Češi, kteří jsme neuvěřitelně prohráli vyhraný zápas. Což evokuje následující myšlenku: Když může být fotbal tak globální hrou, proč by nemohl být globálním pocitem hüzün? Melancholické vzpomínky na světovládnou říši přece musí mít i Italové v Římě anebo Britové, když hledí na viktoriánské stavby v indické Bombaji. Pokud by se něčemu dalo říkat hüzün, měl by to být smutek Benátčanů nad pomalu se potápějícím a rozpadajícím městem, které kdysi hrálo světový prim, čiročirý hüzün v Čechách zažije návštěvník krušnohorského Jáchymova. Možná že Orhan Pamuk popsal jev platný univerzálně a spočívající v pochopení faktu, že dějiny nepůjdou vždycky jen kupředu vytčeným směrem. Možná popsal nejenom smutek za pomíjivostí světovládných říší, ale také jakýsi nedefinovatelný přechod mezi Východem a Západem, na jehož zlomové ploše se Istanbul nachází.

Je to něco, co ze svých dějin dobře známe i my Češi - i když v poněkud jiných zeměpisných šířkách a jiných rozměrech co do počtu obyvatel, jde vlastně o tentýž dějinný problém - střídavě nás považují za součást západní i východní civilizace, podle toho, jak se zrovna cizí mocnosti dohodnou. Chápal jsem přesně Pamukův smutek nad tím, že i když se narodil v zámožné rodině, nikdy nebude jeho životní styl vypadat jako to, na co se chodil dívat do kina na americké filmy. Stejnými pocity prošla celá naše generace mladých lidi za druhou stranou železné opony, která byla vděčná za obnošené džíny ze západního Německa a plechovku coca coly. Možná neexistuje hüzün, který by vyzařovaly rozpadající se budovy v křivolakých uličkách, ale zcela jistě existuje tento způsob pocitu vydělenosti z hlavního proudu civilizace, který jsem zažil na vlastní kůži a vlastně to není tak dávno, co jsem se ho zbavil. Pro obyvatele Istanbulu je patrně snaha zbavit se této "vyděděnosti" mnohem těžší, pokud vůbec možná. Chápu také Pamukovo rozlišování mezi hüzün v Istanbulu a pocitu smutku zvaném tristesse, jak o něm píše Levi Strauss ve Smutných tropech, který se projevuje třeba v Dillí. Indické hlavní město je od západního životního stylu tak nekonečně vzdálené, že se ani nesnaží s ním srovnávat, zatímco Istanbul má do moderní západní metropole opravdu jenom malý krůček a mnohdy je evropštější než sama Evropa. Když například cestovatel přesedne z bulharského autobusu, kde řidič v tričku s nápisem Czech drinking team kouří za jízdy do autobusu tureckého, kde mu hosteska v stejnokroji nabídne kávu a zákusek v prvotřídním hygienickém balení, říká si, že Turci na to vyrovnat se Západu mají. Jakousi tureckou kultivovanost cítíte i z mnoha detailů, se kterými se mimoděk střetáváte na ulici. Najednou jsem chápal tureckou snahu dostat se do Evropské unie, a přestože jsem se vždycky hlásil spíš k názoru, že tam nepatří, nyní bych jim to spíš přál. Možná že právě tohle by bylo definitivním řešením, jak se vyrovnat s hüzün.

Expediční fond

Libor Michalec, HedvabnaStezka.cz

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.