29. srpna 2015 6:33 Lidovky.cz > Cestovaní > Po stopách UNESCO

Po stopách UNESCO: Botswana,
národní park a sloní oči

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
My ale chceme využít zajímavější a náročnější písečné trasy kolem řeky Chobe... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy My ale chceme využít zajímavější a náročnější písečné trasy kolem řeky Chobe... | foto: Alexandr Bílek
Každé místo, kde jsme chtěli večer přespat, tak nějak nevyšlo. Buď nás vyhodila policie, nebo u nás zastavovali místní obyvatelé a starostlivě nás upozorňovali na to, že spát zde jednak není možné, ale hlavně zůstat zde se prý rovná sebevraždě. Je to prý extrémně nebezpečné. Celou oblastí totiž vede koridor pro průchod divokých zvířat z jedné strany parku přes hlavní silnici na druhou k řece.

Široký pás mezi městy Kazungula a Kasane byl chytře srovnaný buldozery a bylo zde dokonce vyhloubeno umělé jezírko. Eliminovali tím tak možná místa, kam by se mohla zvířata při každodenní migraci schovat nebo zatoulat a následně nečekaně zaútočit na lidi či auta. Umělé nádrže zajistí, že se zvířata příliš daleko nepouštějí, neboť se ráda zdržují blízko vody, o což správcům koridoru šlo. Dříve prý sloni běhali po městě a situace byla již neúnosná.

Neustálé upozorňování a vysvětlování všech, kteří kolem nás projížděli, nám již začalo vadit, potřebovali jsme si rychle uvařit a ono to prostě nešlo. Nakonec jsme rezignovali a pod nějakou záminkou jsme požádali správce parku, zda nás nemůže výjimečně pár hodin tolerovat poblíž hlavního vstupu do parku. Jedná se o oficiální vjezd do Národního parku Chobe po asfaltové silnici, která je současně i jedinou spojnicí k namibijským hranicím. Pokud bychom do parku jet nechtěli, po krátké registraci se dá projet bez poplatku. My ale chceme využít zajímavější a náročnější písečné trasy kolem řeky Chobe River, kde je prý spousta zvířat. 

Národní park Chobe patří mezi nejnavštěvovanější botswanské parky, vyskytuje se zde přes 400 druhů ptáků ale také žirafy, vodušky, antilopy, hroši, lvi, gepardi, hyeny, šakalové nebo levharti. Vydatná řeka Chobe pramení v Angole, kam máme namířeno v následujících týdnech, ale cestou mění své jméno z Kwando River na Mashi River, Linyanti River až na Chobe River. NP Chobe je světově unikátním parkem, setkávají se zde totiž dva zcela odlišné biotopy, bažiny a polopoušť Kalahari.

V každém případě se obě cesty před západem sluníčka zavírají a nedá se nic jiného dělat, než přespat v některém z mnoha hotelů nebo ve svém vozidle. Přestože se to hlídači nelíbilo, akceptoval naše přání přespat u strážní budky. Museli jsme se ale postavit co nejblíže, aby měl přehled a mohl v případě potřeby zasáhnout. Měl obavu, že by nás nějaký slon mohl napadnout, stále to řešil s kolegou a několikrát nás požádal, abychom se o kousek přiblížili na jejich dohled. Pro nás to znamenalo přehnané obavy, jak se ale ukázala, opak byl pravdou.

Sloní oči

Jen tak tak jsme si stačili udělat večerní salátek a ustlat, když okolní vzduch prořízl řev slona samotáře. Pár metrů od nás si chobotem ulamoval větve stromů a znělo to tak, jako by tam byla početná parta dřevorubců. Ještě jsem držel talíř, který jsem chtěl umýt, ale to jsem si rychle rozmyslel. Holky už byly v posteli a já jsem tam skočil rychle taky, jak jsem se lekl. Žádné varování, žádný postupně zesilující hluk, jak to je obvyklé ale najednou a nečekaně byl jen pár metrů od nás. Přišel totiž po asfaltce. V hluboké tmě nebyl chobotnatec vůbec vidět, protože husté stromoví dokonale bránilo proniknutí světla z jasně zářících hvězd. 

Zhasnuli jsme uvnitř auta lampičku, přivřeli okénko a jen napnutě poslouchali. Věděli jsme, že je blízko nás, před chvilkou ztropil virvál, nyní je znehybněný, možná přežvykuje, nebo přemýšlí co dál. Díky odrazu světla ze strážní budky bylo naše auto dobře viditelné. Naši strážci také zpozorněli, pozorovali nás ze strážního domku, jejich kouřící siluety byly v rozsvícených oknech zřetelně vidět. Jeden z nich si přehodil brokovnici přes rameno a vyšel před dům, zřejmě aby v případě potřeby včas zareagoval výstřelem do vzduchu.

Najednou se to obrovské monstrum objevilo přímo u nás, strašně jsme se lekli, jeho přítomnost jsme zjistili až poté, co si nečekaně zafuněl. Tak těsný kontakt jsme ještě nezažili. Leželi jsme v posteli na břiše, dýchali chladný vzduch přes malou škvíru v okně, hledali v hluboké tmě jakýkoliv náznak pohybu nebo odraz jeho oka. Byl celou dobu jen 3 metry od nás. Vylekal nás, to je fakt, tak trochu se uklonil, chobotem lehce přejel stále ještě rozpálenou kapotu našeho auta zleva doprava a zase zpět, chobot svoji průzkumnou dráhu ukončil na hromádce zbytků zeleného salátu a slupek od našich okurek, které si bez dovolení usurpoval. 

Chviličku se na nás díval, jeho nádherné, lesknoucí se oko vypadalo jako lidské. Oční kontakt trval možná 10 sekund, byl to opravdový zážitek. Potom ještě chviličku obcházel levou stranu našeho auta, občas jen tak lehounce do nás ťuknul, zalomcoval plechovou popelnicí, obešel závoru a ztratil se bez rozloučení někde v roští za silnicí. Noc již byla klidná a nic nás nevyrušilo.

Vyjevení turisté

Budíka jsme si nařídili na 5.30, alespoň půl hodiny před tím, než začnou bránou projíždět první auta s turisty. Sotva jsme se ale vysoukali z postele, již začínají přijíždět. Jsou to Toyoty, na jejichž speciálně upravených korbách sedí vždy kolem 10-15 pečlivě zabalených turistů v tlustých dekách. Během chvilky tu je již asi desítka aut a přijíždějí další. Jsme hned na ráně a jsme spolehlivě středem pozornosti. Zatímco průvodci vyřizují formality, lidé si nás prohlížejí. Obvykle nám závidí naši nezávislost, která je do značné míry relativní, neboť peníze, čas a platnost víz nás omezují docela dost, ale když si toto člověk odmyslí, příjemnou nezávislost lze vycítit z každého našeho pohybu. Nikomu se nezodpovídáme, jsme páni svých plánů, ale nyní máme pocit, že se na nás dívají tak trochu mezi prsty. Všichni jsou stylově oblečeni, mají elegantní béžové košile s logem parku, praktické a frajerské klobouky, před chvilkou se probudili v drahých hotelích a za to vše zaplatili stovky dolarů.

 A přesto musí dělat to, co jim někdo řekne. A najednou vidí tři lidi, kteří se soukají z postele, za spaní neplatili nic, čistí si zuby, balí střešní stan, který je v hrozném stavu podepřený prkýnky a pneumatikami, aby držel formu. Na sprše visí pytel s odpadky, hrnec na vaření i vařič jsou pod autem. Tyto skupinky nás ale překvapivě spíše litují. Jakmile všichni projeli, jdeme poděkovat našim hlídačům, zaplatíme za vstup do parku a odjíždíme.

Prasklý klínový řemen v buši

Po projetí 50km úseku podél vody, kdy jsme moc zvířat neviděli, nám bohužel prasknul klínový řemen. To je potíž, se kterou se nedá moc dělat. Nový nemáme, před pár dny jsme ho chtěli v hlavním městě koupit, ale nebyl k mání. Jenže se nám to nedaří opravit, je zničené totiž ještě ložisko. Zastavuje u nás několik aut a všichni si nás chtějí prohlédnout, fotí si nás a kroutí hlavami, jak jsme špinaví, jsou to ti stejní lidé, co nás pozorovali u brány, nyní se již tváří trochu příjemněji. Někteří dokonce nabízejí pomoc, ale spíše ze slušnosti, neboť nemají možnosti, jak to udělat. Nakonec se rozhodujeme, že budeme doplňovat vodu do chladiče a pojedeme dál. Každý 1 km doplníme asi 1 litr vody, vždy když se ručička teploty zvedá, zastavíme.

Národní park Chobe
Mokré úseky cesty

Na asfaltce, těsně u namibijských hranic, potkáváme jiného „landroveráka“ z JAR, který ochotně sundává krabici s náhradními díly pro své auto, ale to, co potřebujeme, podle našeho předpokladu nemá. Nezbývá než dojet zpět do města, což je dalších 50 km. Postupně ale vypotřebujeme veškerou vodu na sprchování i vaření. Dojíždíme do servisu ve městě Kazungula těsně před setměním. Je sice pozdě, ale v servisu se nás ujímají. To byl teda den. Domlouváme se, že ráno přijdeme v 8 hodin. Jsme dnes strašně unavení, špinaví, a proto je naše rozhodnutí jasné, budeme spát v hotelu. Nikdo ale nechce i v tak pokročilé době slézt s cenou, a tak trpělivě objíždíme další a další. Je tma, nemáme klínový řemen, nejde brzdit, nejde alternátor, nejde posilovač řízení, musíme šetřit baterii, proto jezdíme bez světel a hlavně stále sledujeme teplotu a doplňujeme vodu do chladiče. Nakonec najdeme hotel, kde jako jediní pochopili, že dnes pokoj již s největší pravděpodobností neobsadí a dali nám 30% slevu. Je to i tak drahé, ale za 2.500 Kč máme obrovský byt, dvě koupelny, kuchyň, WIFI.

Krmíme kde koho

Hned ráno v 8 hodin stojíme před dílnou. Majitelka se nám snaží pomoci, telefonuje do nejbližšího většího města Francistownu a zjišťuje, zda se dá tento díl sehnat. Vypadá to dobře, i když tomu moc nevěříme. Afričani vždycky tvrdí, že není problém, že se vše sežene, ale když dojde na lámání chleba, je problém. Paní šéfová má dost komickou chůzi, pomaličku se sune přes kancelář, dílnu i přilehlé dvorky a přitom téměř nezvedá nohy. Máme tak trochu podezření, že by mohla zvládnout 100 metrů za 15 minut. Uprostřed dílny má židli, na které sedává a hlídá své zaměstnance při práci. Má autoritu, to se musí uznat, rozdává úkoly a vše rázně nařizuje. Asertivita jí rozhodně nechybí, myslím si ale, že každému musí lézt na nervy. Odchytí svoji uklizečku, která zrovna něco šmrdlá v dílně a do půl hodiny ji autem posílá do 500 km vzdáleného města. 

Musíme jí ale dát peníze jak na cestu, tak na klínový řemen ale i na jídlo a další náklady. Vlastně jim dáme vše, co máme a musíme jít zase do bankomatu. Jsme blízko obchodního centra, tak se nějak celý den potulujeme okolo, občas jdeme naše auto překontrolovat, zda nám ho někdo nerozebírá nebo nešacuje. Potkáváme kluka, který nám opravuje auto a nese si svačinu. Huláká na nás přes silnici, že to stálo 10 PULA a já nechápu, co tím chce jako říci. On že by ty peníze chtěl od nás. Že tu svačinu chce zaplatit. Říkáme si, že to tady asi tak chodí, asi musíme dát servisákům najíst. Asi o hodinu později nás i paní majitelka, stále sedící uprostřed dílny, úkoluje, co chce donést k jídlu. Jen srazíme paty a přineseme, co žádá. Pokud by se tak nestalo, ona by si to stejně napočítala desetkrát. Nějak jsme ten den přečkali, nakrmili jsme kde koho, večer bereme auto a opět s ním jedeme s totálně vyčerpanou baterkou spát k bráně, jako před dvěma dny. Hotel byl fajn, ale je to drahé.

Parkem metr hlubokou vodou

Veronika je sice proti, raději by jela po asfaltu, ví, že naše auto není v kondici a nevíme, co nás může potkat, pokud pojedeme zcela neobydlenou oblastí dlouhou asi 300 km. Já s ní sice souhlasím, ale přesto si prosadím, že jedeme podle plánu cestou, která je z části zaplavená. Protože auto máme v 10 ráno opravené, odjíždíme. Doplníme vodu na sprchování, všechny kanystry, naftu, jídlo a pitnou vodu. Prvních 100 km je po asfaltu, pak najednou konec a začíná písečná cesta. 

Po projetí 50km úseku podél vody, kdy jsme moc zvířat neviděli, nám bohužel prasknul klínový řemen.

Ta trvá po zbytek trasy. Od 11.00 až do 23.00 hodiny ujedeme 270 km. Většina trasy je hlubokým pískem, jedeme s redukovanou čtyřkolkou a spotřeba nafty je tak obrovská. Dvakrát se objeví v protisměru jiné auto a musím tudíž velmi rychle reagovat a odbočit přímo do roští. Nikdo by se již po zastavení nerozjel. Podstatná část cesty je zatopená, naštěstí se jedná jen o soustavu desítek a možná stovek různě hlubokých louží, někdy nám voda sahá až po kapotu. Asi o měsíc dříve to zde muselo být šílené.

Nyní se dá na suchých místech rozjet a tu šílenost projet. Každopádně to nebyla jednoduchá cesta, sice se nedá srovnat s příšernou necestou v Kongu, kterou jsme projeli před rokem a kde jsme se i převrátili, tam na nás čekalo mnoho nástrah, v obrovských dírách byly stromy, větve, šutry, nikdo nevěděl, co tam je, neboť touto oblastí ještě žádné auto nikdy neprojelo. Tady se dalo tušit, že nic jiného než písek a bahno v loužích není. Museli jsme dle pravidel parku být venku v 18.30 a nám se podařilo přijet k bráně asi o pět minut později a již zde nikdo nebyl. Brána byla zavřená, a tak jsme řešili, co s tím. 

Národní park Chobe patří mezi nejnavštěvovanější botswanské parky, vyskytuje se zde přes 400 druhů ptáků ale také žirafy, vodušky, antilopy, hroši, lvi, gepardi, hyeny, šakalové nebo levharti.

Nakonec jsme našli úzký prostor kolem chýše, mezi dráty, stromy, keři, satelitem a solárním panelem a povedlo se nám proklouznout velmi profesionálně a bez jakýchkoliv škod na jejich nebo našem majetku. Následovala další 120 km dlouhá trasa po tom nejhorším možném terénu. Sice široká silnice ale plná příšerných tvrdých „varhánků“, takže drncání a rychlost 10-20 km/h byly vyčerpávající. Všude byli sloni, a tak jsme vaření každou chvilku odkládali. Ale protože jsme jedli dopoledne jen salát, museli jsme rychle něco uvařit, a tak jsme to riskli a to vše za neustálého kontrolování okolí a všech podezřelých zvuků. Já vařil a Veronika se Sašou kontrolovaly okolí. Za tmy není nic vidět, pokud se ale svítí baterkou, jdou vidět všechny lesknoucí se oči v okolí. Jdeme spát, dnešní den byl vyčerpávající a plný nástrah bez jistoty, jak to dopadne. Dopadlo to zatím fajn, už nemáme sílu pokračovat, usínáme přímo na silnici. Zítra nás čeká opravdová pecka. Máme v plánu navštívit malby, které jsou staré skoro 100 000 let.

Alexandr Bílek
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz