22. listopadu 2014 6:13 Lidovky.cz > Cestovaní > Po stopách UNESCO

Po stopách UNESCO: Mali. Chceš
žít? Zaplať dvacet dolarů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Obyvatelé Mali | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Obyvatelé Mali | foto: Alexandr Bílek
Byl březen 2012 a naše přípravy na expedici po Africe byly v plném proudu. Tři měsíce jsme zajišťovali víza do mnoha afrických zemí a připravovali naše auto, kterým jsme po vlastní ose chtěli překonat kolem 30 000 km. Už jsme měli jen pár dní před odjezdem, ale stále nebylo jasné, zda dostaneme velmi důležité alžírské vízum, abychom se dostali přes Alžír do Mali.

Měli jsme několik schůzek na ambasádě, která byla, naštěstí, snad jediná v Praze. Pan konzul zprvu vízum odmítnul vydat, ale protože jsme byli asi trochu otravní, jednoho dne mu to asi nedalo a pozval nás do své krásné vily, kde si nechal rozprostřít na luxusní koberec naše mapy a hezky dopodrobna chtěl vylíčit naše cestovatelské plány. Protože jsme neuměli francouzsky, tlumočnicí se nám stala jeho milá asistentka.

Alžírská ambasáda žádala ozbrojený doprovod

Pan konzul nás k našemu překvapení ujistil, že za mnoho let, které ve své funkci na alžírské ambasádě působí, prý ještě nikdo tento požadavek nevznesl. Nikdo prý neměl zájem procestovat oblast od Středozemního moře přes alžírské vnitrozemí do Mali. Stále se vyptával na důvody, proč nemůžeme jet jinudy a proč trváme na této trase. Stále dokolečka jsme mu vysvětlovali, že naším cílem je navštívit opravdu všechny státy světa a všechna místa, která na seznamu UNESCO jsou zapsána.

A protože v jejich krásné zemi prostě tato místa jsou, nemůžeme je dřív nebo později prostě minout. Mohl nás jednoduše odbýt s tím, že víza nám z bezpečnostních důvodů nevydá a mohl mít klid a my bychom měli zase jasno. To neučinil, a proto jsme tušili, že nějaká pravděpodobnost úspěchu zde existuje. Nakonec tedy svolil s tím, že má jednu podmínku a tou je, že budeme mít zajištěný ozbrojený doprovod z města Laghouat až na hranice s Mali a následně další doprovod po území Mali. Na hranicích si nás prý předají. I když nám to připadalo na těch pár dní, které nám zbývají do odjezdu jako těžko realizovatelné, souhlasili jsme a doufali, že to nějak dopadne, buď se to povede zajistit, nebo se z toho nějak vykroutíme.

Následující dny jsme komunikovali s někým v Alžíru, koho nám pan konzul zprostředkoval a řešili jsme podrobnosti. Zjistili jsme, že vůbec nejde o nějakou nevinnou ostrahu, ale o zcela regulérní konvoj vojenských transportérů se střílnou a samopaly plnými zásobníky střeliva. Vízum jsme si měli vyzvednout poslední březnový den, den, kdy jsme na expedici vyráželi.

Den předtím jsme ale ve večerních zprávách zaslechli, že vnitrozemský africký stát Mali uzavírá veškeré hranice se všemi sousedy, protože v zemi začíná regulérní válka. Když jsme se to dozvěděli, bylo jasné, že alžírské vízum, nakonec, téměř určitě, nedostaneme a obavu z možného průjezdu touto oblastí jsme začali pociťovat i my. Vízum do Mali jsme ale v kapse měli, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme náhradní trasou přes Gibraltar, Maroko, Západní Saharu, Mauretánii a do Mali se pokusíme dostat až z této strany. Doufali jsme, že nás tam i přes uzavřené hranice pustí.

Co se v Mali vlastně stalo?

Skupina MNLA využila vojenského puče, který dne 22. března 2012 sesadil prezidenta Amadoua Tourého a tím pádem i malijskou vládu. Díky stažení malijských vojenských jednotek ze severu do centra země a díky přílivu zbraní ze sousední Libye tato skupina snadno zabrala sever Mali a první dubnový den obsadila prakticky bez boje největší město na severu Timbuktu, které bylo naším hlavním cílem UNESCO. Poté dne 6. dubna vyhlásila nezávislost území pod svou kontrolou. Je ale ve sporu s dalšími skupinami, a tak nikdo neví, co se bude dít dál.

Mrtvá zvířata kolem silnic

Tuaregové, kteří válčili v nedávné válce na straně svrženého Kadáfího, se v tu dobu vraceli zpět, a když už byli v ráži, rozhodli se využít zbraní, které si přivezli a obsadit oblast severního Mali. Tuaregové jsou hrdí Arabové, kteří dříve řídili obchody s otroky, jenže situace se změnila a ti samí otroci, s kterými dříve obchodovali, jsou nyní ve vládě a řídí si svoji zemi sami. To je situace, kterou nedokážou přijmout, a tak se Tuaregové snaží alespoň ovládnout část území.

Náš cíl prozradíme každému

Již od Západní Sahary je na silnici velké množství kontrolních bodů, které mají za úkol kontrolovat každého, kdo se v oblasti pohybuje. Jedná se jak o vojenské tak policejní hlídky, v Západní Sahaře i o královské jednotky. V Mauretánii již intenzita těchto kontrol houstne, někdy se ani nestačíme pořádně rozjet a už zase musíme zastavit. Máme štosy kopií našich pasů, které proceduru urychlují a k tomu přidáváme vždy nějakou pozornost, propisku, zapalovač nebo něco na zub.

Všem se železnou pravidelností prozrazujeme, kam máme namířeno, náš hlavní cíl i pravděpodobnou trasu. Obvykle to sice neděláme a z bezpečnostních důvodů raději mlžíme, jenže tentokrát nás zajímá reakce každého vojáka, který se dozví, že plánujeme navštívit malijské Timbuktu. Víme, že je oblast zabrána, ale stále si ověřujeme, jak pravděpodobné může být, že se na místo přece jen dostaneme.

Obyvatelé v Mali se zřejmě stěhují
Cestování v Mali
V Africe prostě nikdy nikdo neví. Reakce jsou ale téměř vždy stejné, smích a...
Zabíjení domácí zvěře

V Africe prostě nikdy nikdo neví. Reakce jsou ale téměř vždy stejné, smích a nevěřícné pohledy. Všichni tvrdí, že do Timbuktu nás nikdo nepustí. Na hranicích mezi Mauretánií a Mali máme drobný konflikt, protože prý není dovoleno nikoho do země pouštět, ale protože máme platné vízum, máme určitou páku, kterou využíváme ve svůj prospěch. Nakonec nás vojáci pouštějí, nechají se vyfotit a ještě nám dají do pasu krásné razítko. To by bylo.

Bamako, tanky a granátomety

Před hlavním malijským městem Bamako narážíme na několik tanků, které hlídají přístupové cesty do města. Vojáci nás nechávají projet, jenže na dalších kruhových objezdech jsou již rozmístěné granátomety nebo mobilní děla, vojáci jsou již mnohem podezíravější, a tak se staneme hned 2x za sebou terčem důkladné prohlídky našeho auta. Musíme stát opodál a parta kluků se nám hrabe ve věcech. Když jim není jasné, co zrovna drží v ruce, přivolají nás a musíme vysvětlovat. Kontrola trvá hodinu a druhá, úplně stejná, proběhne o pár minut později.

Když nám povolí odjet, máme oprávněnou obavu, že na dalším nás budou opět zdržovat. A protože povel vojáka k zastavení auta je jasný, dívám se na jinou stranu a dělám, že ho nevidím. Pokračuji a sleduji ho ve zpětném zrcátku. Nic se neděje, žádná panika, jen voják mluví do vysílačky. Zanedlouho je před námi rovnou zátaras, přes cestu ostnaté pásy a po zuby ozbrojení vojáci. Chtějí doklady, a protože nerad předávám originální pasy, dostávají kopie. Tentokrát jim to ale nestačí. Voják se mi snaží vytrhnout originály z ruky, ale já je pevně držím. Povídám mu, že mu je nedám, že je mám v pořádku a ať mi zavolá nadřízeného.

Obyvatelé Mali

Obyvatelé Mali

To také udělá a následuje asi dvouhodinová přestávka. Šéf si naše pasy vezme, sedne na motorku a ujede. Jsem naštvaný do běla. Jak si může dovolit nám vzít doklady a bez řečí odjet? Byla to školácká chyba mu je dát, nyní nás čeká nejistota. Protestuji, stejně ale nikdo nereaguje. Tak se rozhodnu, že své auto postavím napříč silnicí a neodjedu, dokud nedostanu své doklady. Vojáci si nikdy nedovolí udělat něco, co by bílého ohrozilo nebo zavdalo příčinu ke konfliktu.

Přestože mají zbraně a jde z nich často strach, drží si distanc. Nechtějí přijít o místo, a tak důležitá rozhodnutí vždy musí posvětit nadřízený. Nechají nás a udělají díru v zátarasu a další vozidla již jezdí přes provizorní ostrůvek. Žádný stres. Nakonec se šéf vrací, doklady vrací, omlouvá se a žádá nějaký peníz pro své vojáky. Peníze ale nerozdávám, sám mám málo, a tak si alespoň vezme naši baterku, kterou jsme zapomněli schovat před nenechavci. Oni se prostě ohnou přes okénko, rozhlédnou se a co se jim líbí, si vezmou. Jedeme pryč. Projíždíme přes několik dalších kontrol ven z města.

Djenné, největší stavba světa, UNESCO

Poměrně snadno nacházíme město Djenné, které patří vedle Timbuktu mezi nejkrásnější a nejcennější místa v Mali. Město bylo osídleno asi od roku 250 před n.l., a stalo se obchodním centrem a důležitou spojnicí v transaharském obchodě se zlatem. V 15. a 16. století bylo jedním z center propagace islámu. Jeho tradiční domy, kterých se dochovalo téměř 2.000, jsou postaveny na pahorkách, aby byly chráněny před sezónními záplavami.

Stavbám dominuje Velká mešita, která je největší stavbou světa postavenou z nepálených cihel. Město ale není celoročně uchráněno dešťům, které mohou hliněným stavbám uškodit. Proto je potřeba každý rok po skončení deštné sezóny hliněné stavby, včetně mešity, opravovat. V tu chvíli se zde schází na 4.000 dobrovolníků. Dřevěná výztuha, která stavbu zpevňuje, se v té chvíli využívá i jako lešení a opravu mešity usnadňuje. Místo bylo zapsáno na seznam UNESCO v roce 1988. Nám se daří do města zajet autem a jsme rázem středem pozornosti.

Obyvatelé v Mali se zřejmě stěhují

Díky šeptandě se během pár minut o nás dozví celé město, a tak nám nezbývá, než nechat auto před mešitou a doufat, že nám ho nerozeberou. Bereme si místního „frajera“ jako průvodce, což neděláme příliš často, ale má to jednu výhodu. Když už nás někdo má, ostatní již nedotírají. Procházíme se uličkami města, vše je postaveno jen z cihel, které vysychají na slunci. Místní muslimové jsou velmi příjemní a děti se rvou o to, kdo se nás bude držet. Místní učitel Koránu nám ukazuje dřevěné destičky, na kterých jsou krásným písmem zapsány části Koránu. Zaujatě nám vysvětluje, že destičky slouží k výuce islámu a to tak, že si děti vždy jednu půjčí a až se ji naučí, půjčí si další. Na destičkách prý mají popsaný celý Korán.

Při dotazu, zda můžeme navštívit nejdůležitější mešitu zevnitř, je nám odpovězeno dle očekávání, že ne. Jakmile se ale průvodce dostane na okamžik mimo ostatní zvědavce, nabízí, že za 20 USD na osobu nás dovnitř dostane. Nabídky rychle využíváme, než si to rozmyslí. Přesto nám začne vrtat hlavou, jak je možné, že bylo celou dobu kolem nás tolik lidí, ale najednou, když jsme se do mešity vkrádali, nikdo nikde nebyl. Mají to ale pěkně zinscenované.

Cestování v Mali

Tyto mešity jsou skoro v každé vesnici, jsou zvláštní a krásné, rozhodně se vymykají všemu, co jsme kdy viděli. Po obvodu ze staveb vykukují dřevěné trámky nebo silné větve, které při stavbě i následných rekonstrukcích slouží jako lešení. Stavby jsou vysoké a stroze zařízené. Když opouštíme město, asi 30 dětí sedí na naší kapotě i střeše, další stovka nás vyprovází za město.

Musíme si nechat poradit, kterým směrem se máme vydat, neboť všude vedou jen vyježděné stopy v písku a to na všechny možné strany. Každou vesnicí, kterou projíždíme, se doslova protahujeme, protože jejich domečky jsou postaveny blízko sebe a žádná auta zde nikdy nejezdí, cesty slouží jen pro pěší nebo oslíky. Párkrát se nám i stalo, že jsme domek nebo silo plné obilí lehce lízli. Každá rodina mívá, podle toho co jsme viděli, domek čtvercového půdorysu a vedle hned kulatý, který slouží jako sklad na obilí a další, kam prý dávají mrtvé. Nebylo možné dovnitř nahlédnout, a tak tato informace je pro nás nepotvrzená.

Bandiagara, mrtví v domcích

Bandiagara je výborným příkladem krajiny s útesy, písečnými pláněmi a nádhernou architekturou zahrnující hodmy, sýpky, oltáře, svatyně a veřejné shromaždiště. V oblasti přežívá několik starých společenských tradic spojených s uctíváním předků, často při nich používají masky a provádějí rituály i ceremoniály. V dálce jsme zahlédli skalní, velmi vysoký masiv, který nám přišel, že do této krajiny nějak nezapadá. Byl od nás vzdálený odhadem asi 20 km.

Žádné cesty zde nejsou, jedná se jen o vyjeté koleje nebo náznaky kolejí v písku, a tak jsme se rozhodli ke skále dojet přímo. To, co jsme viděli, ale předčilo naše očekávání. Vysoko ve skalách, na špatně nebo téměř nedostupných místech, se nacházejí stovky zvláštních přístřešků, ve kterých jsou prý uloženi mrtví předci a pohřbívají se zde prý stále. Ve vesnici na úpatí masivu se zrovna konal trh, takový ten nádherně africký, barevný, kde všechny ženy prodávají to samé, sedí na zemi, klábosí, své děti zavěšené na hrudi napájí mlékem ze svého prsu.

V Africe prostě nikdy nikdo neví. Reakce jsou ale téměř vždy stejné, smích a...

Další ženy se zde pohybují s neuvěřitelnou elegancí a lehkostí s obrovskými lavory na hlavách nebo kanystry plnými vody či prádla, které chvilku předtím vypraly. Pokud se zastavíme my, zastaví se i ony, mají obavu, neví, co od nás mohou čekat. Když ale začneme rozdávat drobnosti, všichni bázeň odhodí a předhání se, kdo nám lépe zapózuje. Pokud ale potkáme samotnou dívku uprostřed pouště s lavorem vody na hlavě, okamžitě ho zahodí a utíká pryč. Bojí se. Tato nádherná oblast byla na seznam UNESCO zapsána v roce 1989.

Zachránil nám život za 20 USD

Naše cestování po Mali ukončila nečekaně zvláštní situace. Ve městě Mopti, na jednom větším kontrolním bodě, mě vyzval jeden voják, abych šel za ním. Odmítnul jsem, ale on mi velmi klidným a tichým hlasem řekl, že pokud chci zachránit život, že mám jít za ním. Ptám se s úsměvem, kolik za záchranu bude chtít peněz, v domnění, že mu jde jen o peníze a že to nebudu zdržovat a raději mu je dám. Hlavně ať už jedeme. On že o peníze zase tak moc nejde, že jde spíše o náš život i naše auto.

Otevřel jsem dveře a šel jsem s ním. Nabídnul mi kokakolu, kterou jsem s díky odmítnul. On se zatím snažil svůj velmi starý zaprášený počítač přesvědčit, aby fungoval. Otevřel nějakou složku a ukazoval mi nějaký text v arabštině. Nechápu, kroutím hlavou, říkám, že neumím francouzsky ani arabsky. Když ale sjel úplně dolů, byl to pro mě šok. Na samém konci byly 3 fotky mého auta a podle okolí to mohlo být vyfoceno klidně několik tisíc kilometrů zpět, možná v Mauretánii nebo ještě dál.

Mladík přivedl někoho jiného, kdo uměl ze sebe dostat pár slov anglicky a vysvětluje, že nejobávanější Tuareg, jednooký terorista Mochtár Belmochtár, prý již o našem zájmu navštívit Timbuktu ví a že si prý vezme naše auto. A budeme rádi, když jen auto. Prý unáší a žádá výkupné nebo rovnou zabíjí. Vylekal nás. Pokud bych neviděl naše auto v jeho počítači, ani by to se mnou nehnulo, ale tohle byla jiná situace. Říkám, zda zná někoho z al-Kaidy a on že jsou všichni z al-Kaidy.

Všem se železnou pravidelností prozrazujeme, kam máme namířeno, náš hlavní cíl...

Že jsou všichni velmi dobří lidé, ale pokud mohou poskytnout jakoukoliv informaci někomu z nich, mají velké bezvýznamné plus. Prý již nyní ví, že jsem zde a že spolu mluvíme. Cena za tuto informaci je prý 20 USD za osobu. Platím bez řečí a odjíždíme. Mám divný pocit. Už je večer, a tak zajíždíme mimo město najít místo, kde bychom mohli přespat. Takové pěkné nacházíme v lomu nad městem, musíme ale mít vypnutá světla i při vaření, protože kolem nás vede silnice a může nás někdo zahlédnout. Usínáme a v dálce slyšíme několik výstřelů.

Máte na svědomí střelbu?

Ráno se rozhodujeme, že zajedeme do města, doplníme zásoby a pojedeme pryč. Raději. Nějak se nám to nezdá. Na kruháku nás zastavuje policie, kontroluje doklady a vyptává se na různé věci. Hlavně jim nejde do hlavy, co tu děláme, prý již v zemi nesmí být žádný cizinec. Hranice jsou prý uzavřeny. Říkám mu, že právě odjíždíme do Burkina Faso a do večera budeme pryč. Další dotaz, kterým nás překvapil, zněl, zda jsme v noci nestříleli. Udiveně kroutím hlavou a přitakávám, že jsme tu střelbu slyšeli také. Zdá se, že nám nevěří, ale pouští nás. Nakupujeme kartóny vody, naftu, benzín do vařiče, vodu ke sprchování a zeleninu.

Pokaždé, když zastavíme, všimnu si stejného auta, které vždy stojí kousek od nás. Ve městě se ho snažíme setřást, jenže zajedu do slepé uličky a opět ho zahlédneme. Jsem si jistý, že nás někdo sleduje. Jestli bandité nebo si jen někdo chce ověřit, zda skutečně odjíždíme pryč, nevím. Šlápnu proto na plyn a rychle odjíždíme do Burkina Faso. Více fotografií najdete na www.alexandrbilek.cz .

Alexandr Bílek
  • 0Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.