10. května 2014 6:05 Lidovky.cz > Cestovaní > Po stopách UNESCO

Po stopách UNESCO: Kongo, vojáci
a nepřístupné národní parky

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Život v Kongu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Život v Kongu | foto: Alexandr Bílek
Po extrémně náročné cestě po severní části Konga, o které jsem psal v minulé reportáži zde, pokračujeme dál do města Goma, které je hlavním městem východní části Konga. Po tvrdém zjištění, že v Kongu opravdu silnice nevedou, již nemůžeme riskovat a pokračovat tam, kde se pomoci v jakémkoliv směru nejsme schopni dovolat. Myslím, že po této zkušenosti, kterou máme za sebou, není v našich silách tímto terénem pokračovat, o auto můžeme přijít v podstatě kdykoliv.

A že jsme o něj zatím nepřišli, bylo jen otázkou štěstí a generální obnovy podvozku před pár týdny v Keni. Nejde zde totiž o krátké neprůjezdné úseky, které se dají vždy nějak překonat, jde o stovky až tisíce totálně neprůjezdných kilometrů, kde mnohdy nikdy auto neprojelo a kdy je jen otázkou času, kdy nám přestane fungovat třeba jen naviják a všechna legrace končí.

Setkání se Somálci v Nia-Nia

Jsme ve městě Nia-Nia a protože jsme zde zahlédli několik docela normálních osobních aut, předpokládáme, že to nejhorší již máme za sebou. Navíc zde je nová benzínka a kde je benzínka, musí sem vést i trochu normální cesta. U pumpy potkáváme 3 Somálce, což jsou první lidé v Kongu, kteří umí anglicky.

Vyprávíme jim, že se snažíme procestovat všechny africké státy a jakou trasu jedeme, že jsme chtěli procestovat i Somálsko, ale jako do jedné z mála zemí nám to nebylo umožněno. Vyměňujeme si i další informace, zajímá je, jak to vypadá v okolí jižního cípu Somálska, který jsme navštívili loni. Somálci, kterých jsme potkali během naší expedice docela dost, především v příhraničních oblastech Somálska v Keni, jsou mimořádně příjemní a přijdou nám vzdělanější než ti ostatní. Vždy hledali na našem autě vlajku své země a byli nadšení, že jsme na ni nezapomněli.

Vojáci UN v ostré akci

S plnou nádrží i kanystry odjíždíme k východní hranici do města Beni, vzdáleného asi 400 km, kde vede první slušná cesta a dále to stáčíme na jih. Nacházíme se v provincii Severní Kivu, která je prý nejnebezpečnější oblastí Konga, což mimochodem potvrzuje obrovská koncentrace mírových jednotek UN. Jsou vidět na každém kroku, mají zde spoustu základen, tisíce vozidel a které jsou za vysokými zdmi nebo ostnatými dráty pečlivě chráněni. Nechce se nám věřit, že by to bylo s tou bezpečností tak špatné, přesto nás udivuje spousta věcí, které nasvědčují, že na tom něco bude. Tak například projíždíme jednou nevýznamnou maličkou vesnicí, narážíme asi na 10 aut UN a vojenský transportér a jsme svědky toho, že o jednu hliněnou chatrč jsou opřeni vojáci UN ze všech stran  se zbraněmi připravenými ke střelbě. Vesnici zároveň pročesává dalších několik vojáků.

Pravděpodobně si pro někoho přišli, hledají nějakého darebáka. Nebo jiný obrázek, jednotky UN čerpají do svých cisteren vodu z potoka, přitom je jistí těžce ozbrojení vojáci ze všech stran se samopaly nebo v obrněných transportérech, přestože široko daleko není vůbec nikdo. Dle zjištění, které máme, v oblasti operuje několik desítek protivládních jednotek, rebelujících skupin, které se snaží režim v zemi destabilizovat. Otázkou je, zda to je ještě možné. Máme dojem, že zde nefunguje vůbec nic a není moc co destabilizovat, samozřejmě řečeno nadneseně. V žaludku jim leží především současná vláda.

Přírodní rezervace Okapi

Rezervací Okapi projíždíme, žádný oficiální nebo neoficiální vchod tu není a ani místní o něm nevědí. Pravdou je, že jsme to tušili, přesto jsme si mysleli, že se alespoň kousek do hloubky dostaneme. Nicméně autem projíždíme to, co nám je umožněno, vše ostatní se skrývá za neproniknutelnou džunglí. Známé krásné okapi, takové malé pruhované žirafy, podle kterých se park jmenuje, jsme bohužel neviděli. Rezervace Okapi se nachází na zhruba pětině lesa Ituri v severovýchodní části Konga. Povodí řeky Zaire, jehož je les i rezervace součástí, je jedním z největších odvodňovacích systémů v Africe.

V rezervaci žijí ohrožené druhy primátů a ptáků a přibližně 5.000 kusů okapi z 30.000 jedinců, kteří žijí v celém světě. Pro oblast je typická dramatická scenérie s vodopády na řekách Ituri a Epulu. Žijí zde tradiční nomádské kmeny Pygmejů, lovci kmenů Mbuti a Efe. Rezervace byla zapsána v roce 1996 na seznam Unesco a hned v roce 1997 na seznam Unesco v ohrožení, protože je rabována polovojenskými oddíly, které vybíjejí slony. Většina personálu prý rezervaci opustila. Situace je prý nyní již výrazně lepší.

Národní park Virunga

Podél východní hranice se již cesta zhoršila natolik, že již jedeme zase kolem 20 km/h a to po celý den. Odešly nám navíc tlumiče, a tak stejně rychleji jet nemůžeme. Do toho nám praskla brzdová hadička a tak máme alespoň ruční brzdu. Jenže v těchto prudkých kopcích to moc nestačí. Projíždíme Národním parkem Virunga, který je na seznamu UNESCO. Národní park Virunga tvoří mimořádně rozmanité klimatické pásy, od bažin přes stepi, po sněhová pole ve Rwenzori ve výšce přes 5.000 m.n.m., a od lávových polí po savany na svazích vulkánů. Žije zde gorila horská, v řekách žije na 20.000 hrochů a tráví zde zimy ptáci ze Sibiře. V roce 1979 byl park zapsán na seznam UNESCO a v roce 1994 bylo místo zařazeno také na seznam světového dědictví v ohrožení. 

Kromě ohrožení v důsledku válečných konfliktů několikanásobně vzrostl počet obyvatel v okolí Edwardova jezera, kteří vypalují lesy a loví zvěř. Horské gorily žijící ve vysokých nadmořských výškách prý zatím ohroženy nejsou. Stejně jako v rezervaci Okapi, i zde není žádný oficiální nebo neoficiální vchod, který by bylo možné použít k návštěvě parku. Přesto park v jeho podstatné části autem projíždíme. Zastihuje nás ale déšť, který je tak vydatný, že máme obavu, zda to není konec naší cesty. Nejsme v tom sami, kamióny, cisterny i osobní auta, to vše je blokováno v jednom z údolí díky dešti, blátu a jílovité půdě a jediná cesta je tak úplně uzavřena. Lidé si ale rychle poradí, vezmou lopaty a klidně se prokopou okolo. Když náklaďák plný lidí zapadne, lidé vyskočí, vezmou lano a náklaďák vytáhnou. Neuvěřitelné. 

Goma

Přijíždíme do města Goma, do pulsujícího obrovského města s širokými bulváry a několikapodlažními domy. To jsme nečekali. Zatím jsme v Kongu žádné skutečné město neviděli. A staví se tu poměrně vysoké zvláštní domy. Místní specialitou totiž je, že si bohatí postaví dům, který rozhodně nepatří po architektonické stránce k jednoduchým, jsou spíše vícepodlažní a místnosti jsou velmi komplikované, nepřehledné, plné spousty zákoutí s vysokými střechami a hodně zdobené, podobně jako domy podnikatelů v 90. letech u nás, kterým se říkalo „podnikatelské baroko“. Jde ale vidět, že žádný architekt se tím nezabývá, jednotlivá podlaží i podpěrné sloupy jsou viditelně ošizené. A výsledkem je spousta spadlých nebo částečně zřícených domů ještě před dokončením, propadlá patra apod.

Humanitární organizace jsou všude

Goma je hlavním centrem všech humanitárních organizací pod správou OSN i dalších. Je to zde znát na každém kroku, snad každé druhé auto je nějaké takové organizace. Ještě nikdy jsme neviděli takovou koncentraci humanitárních pracovníků jako tady. Je tu zvláštní napětí, které lze cítit především od personálu a vojáků UN. Vypadá to, že mají striktní pravidlo, nikterak nesmí přijít do kontaktu s místními a dost možná asi vůbec s nikým. Tzn., že neopětují žádný pohled, pokynutí hlavou, když se naše pohledy setkají, zdá se, že jsme průhlední. Jen výjimečně se někdo, byť jen náznakem, pousměje nebo pokyne na náš pozdrav.

Když jsme si nechali vyměnit tlumiče a brzdovou hadičku u místního obchodu s náhradními díly, hlídali jsme auto, jak jen to šlo. Všude okolo bylo tolik lidí, že si Veronika nakonec raději sedla dovnitř, odkud se auto hlídá přeci jen lépe. Chvilku předtím se totiž z druhé strany někdo pokusil otevřít dveře našeho auta, čímž bychom o něco určitě přišli. Místní opraváři si toho ale včas všimli a zabránili tomu. Policie tu také není dvakrát příjemná. Zatímco v již projetých oblastech Konga policie žádala všechny možné doklady od auta, pojištění, řidičák, kopie pasů a následně nás prostě požádají o jídlo s tím, že mají prostě hlad, tady si řekne policista rovnou o peníze. A přestože jeho požadavek 30 USD byl z naší strany zamítnutý, nakonec se onen policista spokojil s 5 USD. Policie v tomto městě nás ale stavěla snad každých 10 minut.

Podrobný deník najdete na www.alexandrbilek.cz

Alexandr Bílek
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz