8. července 2018 6:30 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Než vyběhnou v Pamploně býci. Nekonečný proud těl a šampaňské stříkající proudem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Španělský zápasník s býky Roberto Armendariz. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Španělský zápasník s býky Roberto Armendariz. | foto: APČTK

PAMPLONA Do města, které svými romány proslavil Ernest Hemingway přijíždíme v pátek kolem jedenácté. Stále ještě si myslím, že je to obyčejný výlet. Příjezdovou komunikaci střeží policejní hlídka. K prohlídce povolává především dodávky. Kdyby se někomu nechtělo, připravený řetěz mu propíchne pneumatiky ještě před tím, než stačí ujet. Kupodivu jsme ušetřeni.

Vjíždíme do Pamplony a na zastávce stojí skupinka lidí oblečená do bílého. Na rukou, kolem krku, v pase, červené šátky, šály... Červené klobouky, barety, kabelky, boty, rtěnky. Červená a bílá. Všude. Něco se děje.

Byla jsem přesvědčená, že fiesta začíná až za týden. Čím dále do centra ale jedeme, „stejnokrojů“ přibývá. Vlastně - jsme tu jediní, kdo je oblečený do jiných barev! 

V Pamploně začala fiesta.

Svátek sv. Fermína právě začal. Do dvousettisícového hlavního města autonomního společenství Navara se podle oficiálních údajů sjíždějí miliony návštěvníků z celého světa. Zatím to tak nevypadá. Kolem sebe slyšíme jen španělštinu, případně její baskický dialekt. Na Plaza del Castillo už se tísní tisíce lidí.

Odkudsi zazní první výstřel. Osm dní oslav začíná. Dav křičí a zpívá. Dva kroky za mnou mladá žena rozhazuje po okolí mouku a kakao. Masa lidí houstne a slabší povahy, mezí nimi i já, se snaží vymanit z nekonečného proudu těl. Marně. Není kam uhnout. Být tak někde nahoře, na balkoně některého z domů, a mít možnost pozorovat všechen ten mumraj z nadhledu!

Šampaňské (Cava) stříká všude kolem, stejně tak voda. „Kočko, no tak, vylej ten kýbl!“ křičí vzhůru k balkonu vedoucí skupinky mladíků a my máme co dělat, abychom uhnuli proudu, který zanedlouho padá z třetího patra. Přání splněno. Scéna, která se opakuje v téměř každé z úzkých uliček historické části města.

Špnělský zápasník s býky Leonardo Hernandez.

Bílá trička se pomalu mění narůžovo. Místní výtečné červené víno na nich imituje krvavé skvrny toreadorů a z upocených těl je jeho pach cítit všude kolem. Ten odér mi zůstává ještě dlouho v nose.

Na ulicích i před kostely stojí stoly obtěžkané jídlem a láhvemi s alkoholem, obyvatelé Pamplony pojídají jamon (zdejší vynikající šunku) s hranolkami, vajíčkem a kečupem. „Je důležité mít plný žaludek, když celý den piješ,“ vysvětluje dvaadvacetiletá Maria. A má pravdu. Před pinchos bary (obdoba španělských tapas - pochoutky podobné českým chlebíčkům) postávají skupiny převážně mladých lidí. Popíjejí víno, pivo, sangrii. Mimochodem, tu jsem coby cizinka dostala zadarmo. „Nesnažíme se za každou cenu vydělat, je svátek,“ směje se barman Julio, „oslavuj s námi!“.

Pamplonou prošli hudebníci.

Tenhle pocit ale nesdílejí všichni. Zatímco před hlavním náměstím jsme typický rudý šátek s býkem (abychom alespoň trochu zapadli) koupili za pět euro, o dvě ulice dál už byl jen za dvě. Ale tak chodí svět. Zdarma jsou i veřejné toalety na každém rohu a nechybí mohutná armáda záchranářů. Není divu.

Čtyři zranění

Každoroční oslava svátku svatého Fermína si vyžádala čtyři zraněné, jeden z hospotalizovaných byl nabodnut.

Rozpàlenými ulicemi se ani dvě hodiny po začátku akce nedá příliš projít. Tu a tam masu rozrazí skupina muzikantů s bubny, trumpetami, v typických černých či červených baretech. A lidé zpívají a tančí všude, kde jim to prostor jen trochu dovolí. 

Sotva se na chvíli vzdálím, dvě Španělky se vrhnou na mého manžela. Co říkaly, nevím, nebyla jsem u toho, ale dokážu si to domyslet. Myslím, že se vyptávaly, proč nemá sváteční oblečení. Mezi vší tou bíločervenou záplavou se totiž procházel v kostkované košili. Já jsem na tom o poznání lépe. Ač nic netušící oblékla jsem si bílé tričko. Dlužno podotknout, že nové a ne právě levné. Představa, že mi jej některý z rozjuchanců polije vínem, což by mě vlastně mělo potěšit, mě příliš nerozradostňuje.

Červená byla k vidění i na stáncích.

A už si mě jeden vybral. Podívá se na mě, namíří stříkací pistoli k mému pupíku a vystřelí. Naštěstí je to jen voda. I když vypadám jako adeptka na Miss Mokré tričko, jsem v klidu, za chvíli uschnu. Utrmácení dorážíme na Náměstí toreadorů. Všude po ulicích se válejí odpadky, zato opilce přes všechno to veselí není nevidět. Nikdo se nepotácí, nezvrací, nepere. Před arénou připravenou pro býky i amatérské toreadory fotím skupinku lokálních turistů.

Zápasy sledují návštěvníci v bílo-červené.

Jak se dostaneme zpět k autu, ale nevím. Změť uliček plná lidí mi dokonale roztočila kompas v hlavě. Místní policejní hlídka je ale nadmíru ochotná. Nikdo z tříčlenné skupiny sice neumí pořádně anglicky, ale zato se nabídnou, že nás na parkoviště doprovodí. Velitel ve své mateřštině vypráví, že byl před dvěma měsíci s rodinou v Praze. Ptám se, zda se mu tam líbilo. „No, víš,“ začíná rozpačitě a každou chvíli se dotýká mého ramene nebo paže - nezapře španělský temperament, „Praha je pěkná, ale lidé jsou tam, tak nějak...“ „Studení?!“ pomáhám mu. Přikývne a záhy dodává: „Když jsi tam jako turista, všichni se tě jen snaží obrat.“ Nějak nevím, co na to odpovědět.

K vidění byli i hudebníci.
Pamplonou prošli hudebníci.

Jak jsem si cestou do Pamplony přečetla, město skýtá řadu významných památek a zajímavostí. Třeba i bustu věnovanou Ernestu Hemingwayovi, jíž mu španělský lid chtěl poděkovat za propagaci fiesty a země. Neviděli jsme ji. Ani kavárnu, kde popíjel s kumpány a možná právě tvořil svá geniální díla. Neviděli jsme téměř nic z výčtu „Co musíte vidět v Pamploně“. Ale viděli jsme fiestu.

JANA PAVLOVÁ
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz