26. dubna 2014 7:38 Lidovky.cz > Cestovaní > Po stopách UNESCO

Přejezd z Keni do konfliktní
oblasti Jižního Súdánu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Vesnice, kterou jsme míjeli | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vesnice, kterou jsme míjeli | foto: Alexandr Bílek
Z hlavního města Keni jsme se přemístili do národního parku Nakuru, o kterém jsem psal v minulé reportáži. Nyní míříme na severozápadní hranici Keni a Jižního Súdánu. Posledních několik dní jsme vlastně strávili především po servisech. Naštěstí, hromadu dílů jsme si přivezli z ČR a tak to nebylo tak složité.

Prasklý diferenciál a poškozený chladič

Probouzíme se do krásného dne. Celou noc kolem nás jezdili kamiony a to nebylo  moc příjemné. Obrovské díry, pískovo-kamenitá cesta a oni jezdí jako blázni. Jedou sice třeba 50 km/h, ale to je na tento terén dost. Projíždíme nádhernou tichou krajinou, všude jen písek a roztroušené stromky, takové ty africké akáty. Pobíhá tu spousta malých dik-diků. Všude trčí termitiště neuvěřitelných tvarů, které připomínají nejčastěji zvednutý prostředníček.

Zjišťujeme, že nám teče zase olej z diferenciálu, už nás to opravdu točí. V jedné vesnici se iniciativy ujímá asi 18letý kluk. Samozřejmě za mohutné asistence dalších 10 kluků a také 150 dětí. Všichni něco chtějí, všichni nás tahají za rukáv. Zjišťujeme, že je prasklý kryt diferenciálu. Protože servisák nemá vůbec žádné nářadí, rozhodne se nám to tam dole rozřezat rozbrušovačkou. Nechá vytéct asi 2 litry oleje a začne to svařovat. Olej hoří, jde vidět, že to hoří i uvnitř, chytne i plastová nádoba s olejem.

To ale nevadí, kluk to nakonec opravdu dokázal. Ještě předtím se s námi osobně přišli přivítat místní stařešinové, všichni mají tak kolem 100 let, jsou na tom opravdu hodně špatně, nevidí, neslyší, všichni  měli ve spodním rtu vklíněný dřevěný kolík. Každopádně bylo vidět, že jsou velmi váženými obyvateli. Když totiž všichni žebrali o jídlo, nezapomněli nikdy  připomenout, jestli tam nemáme něco pro starší. Tlak byl tak enormní a podávání rukou všech stařešinů tak silné a srdečné, že jsem neodolal a dal jsem každému pytlíkovou polévku. Zbyla nám již jen jedna. Odjíždíme, už se to tu nedá vydržet.

Naše auto hoří

Problémy nekončí, asi po 20km se objeví v autě znenadání kouř. Prudce zabrzdím a začínáme zjišťovat, v čem je problém. Hoří pod sedačkou, proto ihned začínáme ručníkem hasit a poté odpojuji baterii. Je v ní propálená díra. Myslíme, že už to je konec, když najednou vidíme plameny a kouř pod obložením. Obložení nejde vytrhnout, proto natáčíme vodu do plastové lahve a lijeme vodu  kam se dá.  Hoří i koberec, a tak vody spotřebujeme asi 10 litrů. Později zjišťujeme, že shořel kabel, který nám tam instaloval servis v Nairobi, aby propojil baterii pod sedadlem s baterií, která je na střeše a slouží výhradně pro svícení při vaření nebo sprchování.

ČTĚTE TAKÉ:

Požádal jsem je totiž, aby baterii nabili, a když nám auto předávali, jen mezi řečí prohodili, že už ji nabíjet nikdy potřebovat nebudeme. Pochopili jsme to tak, že je prostě dobře nabitá. No, dopadlo to ještě dobře. Tím ale potíže nekončí. Celý den je tak hrozná cesta, že jsme od rána do večera ujeli jen 130 km. 20 km před příjezdem ale začíná auto ztrácet výkon a hned na to zjistíme, že vaříme. Nechápeme to. To snad není možné, máme tolik problému. Kdy to skončí? Nalijeme do chladiče asi 4 litry vody a odjíždíme. Doufáme, že tam bylo jen málo vody a že nyní to bude OK. Poté jsme se vydali do města  Lodwar, kde nám místní prohlédli auto.

Měli nápad, jak spravit chladič, který opravdu někde tekl, ale rozhodli jsme se raději pro opravdový servis, který snad zjistí pravou závadu. Nechceme se spokojit s nějakým polovičatým řešením.  Nakupujeme karton vody, doplňujeme naftu, místní pumpař s ochrankou nám donesou asi 40 litrů vody v kanystrech, které nalijeme do naší nádrže a jdeme spát do pouště.

Poslední opravy a dlouhé čekání

Hned ráno jedeme do města. Hledáme servis a nacházíme ho hned na kraji města. To nám vyhovuje, protože jsme ušetřeni „čumilů a příživníků“, kteří stále chtějí s něčím pomáhat, všichni jsou chytří a všichni mají nějaký nápad, přitom jim jde jen o to, aby byli vidět a nakonec si mohli říci o peníze. Včera večer to bylo opravdu strašné, nestačil jsem hlídat auto, stále mě někdo chytal za rukáv a něco chtěl. O Veronice ani nemluvím, tu jsem skoro neviděl, byla uprostřed zvědavého hloučku kluků ne starších 20 let a ti se na ni lepili tak, že to už trochu přeháněli.

Když místní servisák zaregistroval, že jsme vjeli do jeho dvora, bez ohledu na skutečnost, že je teprve 8 hodin (on začíná v 9 hodin) skočil do montérek a hned začal závadu odhalovat. Brzy přišel na to, že v chladiči je pididírka. Vymontoval ho a mladíka poslal s chladičem v podpaždí do 2 km vzdálené opravny. Nám nezbylo nic jiného, než se uklidit do nedaleké „cafeterie“, kde jsme na hnusných plastových židlích seděli asi 3 hodiny. Jejich sortiment byl ohromující, smažené pirohy a hrnek kávy přetékající na podšálek, to bylo ranní menu. Polední menu byly hranolky s kečupem. Po namontování opraveného chladiče nám ještě překontroloval oleje v diferenciálech a doplnil olej do převodovky. Poté se ale k naší nelibosti rozhodl auto vyzkoušet a odjel si s kolegou na 30km vyjížďku.

Spotřeboval čtvrtinu nádrže a tvrdil, že to musel vyzkoušet. Že při tom našemu autíčku určitě ublížil, protože oni jsou zvyklí jezdit přes ty neskutečné díry plnou rychlostí, nás děsilo nejvíce. Přeci jen jsme měli před sebou náročnou cestu po Jižním Súdánu, kde prý žádné náhradní díly na Land Rover nemají. Nakonec to stálo všechno 21.500 KSH, což je asi 5.000 Kč. Odjíždíme směrem do Kakumy, kde je jeden z největších táborů pro uprchlíky v Africe, kam přijíždíme večer a hned na prvním kontrolním stanovišti se nás ptají, k jaké humanitární misi patříme. Byli překvapeni, že k žádné. Nakonec nás po pár otázkách pouštějí a my zajíždíme kousek za městem do pouště si lehnout.

Kakuma, obrovský utečenecký tábor v Africe

Ráno vstáváme před šestou a zajíždíme obhlídnout město. Potom se začneme pídit po utečeneckém táboře, který tu prý je třetí největší na světě. OSN má toto místo  prý pronajaté na 50 let. Jsou zde lidé utíkající před válečnými konflikty, vražděním a hladomorem z Ugandy, Rwandy, Konga, Jižního Súdánu a dalších. Zjistili jsme, že pokud již dostane taková osoba statut uprchlíka, má nárok v podstatě bez omezení času na tomto místě setrvat. Mají sice pravidelný přísun potravin, je o ně nějak postaráno, zvyknou si na tento systém a už se jim odsud nechce. Považují jistotu zde za víc než nejistotu tam, kam by se po mnoha letech nebo i desetiletích vrátili. Tam by museli začínat od nuly.

Protože jsem viděl několik takových táborů pod správou OSN v Pobřeží Slonoviny, kde byl tábor téměř hermeticky uzavřený, hlídaný vojáky a vše bylo za vysokým ostnatým drátem, představoval jsem si tento tábor podobně. Byli jsme ale překvapeni. Zahnuli jsme hned za první cedulí s označením USA, kterou jsme měli při cestě. Od hlavní cesty tam vede asi 2km silnice. Nikde jediný voják, jediné kontrolní stanoviště, malé igelitové stany s logem UNHCR a žádné ploty. Vše je otevřené, jedná se o docela slušnou vesnici, děti si hrají na hřišti fotbal, u každého stanu se něco vaří, ženy sbírají klestí po okolí. Působilo to na nás, kupodivu, velmi pozitivně.

Zvláštní setkání a zavřený chlapec v místním vězení

Do Kakumy jsme jeli z Nakuru po šílených cestách, průměrná rychlost byla asi 25 km/h. Bylo to 700 km galejí. Nyní, mezi městy Kakuma a Lokichokio, vedla prvotřídní asfaltka. Jedná se o jedinou, asi 100km spojnici mezi hlavními sklady humanitární pomoci na severu a Kakumou. Asi v polovině trasy jsme si odbočili do buše mezi akátové stromy uvařit a vyprat všechno prádlo. Nádherná příroda, krásné kopce, ale hlavně hluboké ticho, které občas prořízne projíždějící kamion.

Když jsme měli vše hotové, prádlo viselo na šňůrách i stromech, objeví se dva kluci z místního kmene. V ruce nosí jen hůlku a takový podstavec, který používají pro spánek pod stromem. Jednoduše si lehnou na záda a pod hlavu si dají tento držáček. Koukali na nás mlčky, jako bychom právě spadli z nebe. Nechali jsme je, ať sledují, co děláme a když se nám to zdálo dostačující, nasadil jsem si na tělo kamerku a ukázal jsem jim tekoucí vodu z naší sprchy. To bylo smíchu. Chtěli vědět, co je uvnitř, tak jsem jim dával nějaké věci jako je propiska, blok, míč, ale to všechno odmítli. Nechtějí mít žádné zbytečnosti, chtějí jedině jídlo.

Dal jsem jim tedy lahev vody, ke které měli také výhrady. Když jsme jim vysvětlili, že je to to samé, co teče z našeho kohoutku, hned ji vypili. Dostali také konzervu s fazolemi a nakonec je zajímala i naše technika. Ukázali jsme jim, jak foťák přibližuje a to je strašně bavilo. Každopádně, vše bylo doprovázeno smíchem. Bylo to fajn setkání. Odjíždíme a za chvilku dorážíme do Lokichikio. Sklady humanitární pomoci, údajně největší v Africe, nemůžeme najít, a tak doplňujeme pohonné hmoty, vodu a jedeme na místní letiště zařídit administrativu. Customer servis zde kupodivu funguje a razítko do karnetu je otázkou 3 minut.

Musíme úředníkovi radit, což je běžné, oni se s karnetem jen těžko někdy setkají. Odchytne nás ale nějaký aktivista, chce nám něco povyprávět, domlouváme se s ostrahou, že si můžeme na chvilku sednout do baru pro piloty přímo na letištní ploše. Dáváme si colu a pak už míříme na hraniční přechod, na kterém dostaneme výstupní keňské razítko do pasu. Jedná se o přechod, přes který projede sem tam nějaký humanitární pracovní, ale jak jsme vypozorovali, je to místo, přes které jezdí právě žadatelé o statut uprchlíka. Smutný byl zážitek s mladým klukem, který zde byl zavřený hned vedle okénka k vyřízení formalit a přes mříže natahoval ruku a brekem se dožadoval pozornosti. Brečel nahlas a říkal, že mu zabili tátu. Jeho nářek byl slyšet všude.

Súdánské hranice a potíže

Na súdánské straně hranic již začínají potíže, které se táhnou několik hodin. Úředníci chtějí kompletně vystěhovat naše auto, rozebrat stan a vše, co se jim nelíbí, dávají na stranu. Střídá se tu asi 10 lidí, všichni se tváří, že to je jen formalita a hned pojedeme, jenže opak je pravdou. Mezi věcmi, které jim připadají podezřelé, jsou dva pepřové spreje. Ty jsou i přes protest zabaveny s argumentem, že jedeme do bezpečné země. Pak přichází na řadu elektrický paralyzér, který máme pro případnou obranu. Bylo jasné, že nesmím dopustit, aby nám ho vzali. Když se ptají, co to je, říkám jim, že mám problém se srdcem a že to je defibrilátor.

To vzal úředník bez problémů a já ho hned schoval. Největší potíž byla s maličkou kamerkou. Tu zkoumali asi 3 hodiny. Nakonec nám suše oznámili, že můžeme jet, ale kamera je zabavena. V ten okamžik přišel můj osvědčený způsob obrany. Strašně jsem třísknul dveřmi a začal česky nadávat. Šel jsem za šéfem a řekl, že jsme přijeli poznat jejich krásnou zemi, že chceme v jejich zemi utrácet a že chceme naši kameru okamžitě vrátit (tvrdili jsme, že to je GPS modul) a že jedeme, v opačném případě voláme na ambasádu nebo se vracíme do Keni, ale v žádném případě ji zde nenecháme. Kombinace mé rozčílenosti a Veroniky smírného rozmlouvání mělo své ovoce. Kameru jsme dostali, platíme 50 USD za používání silnic a odjíždíme.

Průjezd nebezpečným územím

Vstupujeme do Jižního Súdánu, tolik problematické oblasti a to ze strany, po které projelo jen málo lidí. Pokud má někdo zájem do Jižního Súdánu jet, dostane se tam pravděpodobně jen letecky do Juby, nebo autem z Ugandy. To je nejběžnější způsob. Z východní strany to je problém a prakticky nikdo to nedoporučuje. Existuje tu prý velmi silná pravděpodobnost, že to nedopadne dobře. Všude straší a straší. Ani nám se nechtělo příliš riskovat, přesto jsme se blížili a počítali s tím, že pokud se nám nebude situace líbit, bereme zpátečku. Jenže kohokoliv jsme se zeptali, všichni tvrdili, že situace je velmi dobrá. Nebyl nikdo, kdo by nás odrazoval. Kromě jednoho pumpaře, který tvrdil, že tam včera vybouchla benzínka.

Takže jsme se rozhodli, že to projedeme. Bylo před námi 380 km z hraniční čáry do Juby, silnice prostě otřesná, hluboké díry třeba i metr. Naše auto bylo prakticky stále v takovém náklonu, že neustále hrozilo, že se převrátíme. Projížděli jsme velké množství mostů, které bylo dost problematické přejet. Pokud se přes něj nedalo jet, vedla korytem řeky objížďka. Po cestě bylo hodně aut, které svoji cestu nedokončily, mezi nimi i kamión, který v korytě řeky zapadnul, převrátil se a již tam zůstal.

Přes velmi rozporuplné informace na internetu nebo z médií a informacemi přímo z místa, jsme i přes nulové potíže měli trochu vítr z lidí, které jsme minimálně na polovině trasy potkávali. Muži chodí výhradně s dlouhou zbraní nebo samopalem přes rameno, několik málo vesnic, které na trase jsou, je hlídáno vojáky zleva i zprava, v jednom místě jsme potkali také rojnici vojáků se zbraněmi mířící do buše nebo nastartovaný tank  v jedné vesnici. Na druhou stranu je nutné podotknout, že přes všechny kontrolní body jsme projeli bez otázek a úplně v pohodě. Přesto jsme byli rádi, když jsme tu první polovinu měli za sebou. Zdá se, že nejsložitějším rozhodnutím bylo právě to rozhodnutí to zkusit projet, vše ostatní již bylo bez potíží. 

Když se začalo stmívat, objevili jsme asi 10 dívek a dam v pokročilém věku u vyschlého koryta řeky, kdy vykopaly asi 3metrovou díru, ve které jedna z dívek nabírala vodu a podávala ji nahoru ostatním. Když měly své kanystry plné, nabídnuli jsme jim, že je odvezeme domů. Souhlasily. Kanystry jsme dali na kapotu i dovnitř, kam se nacpalo také asi 5 lidí, další se pověsili na auto a stáli na stupátkách. Pomalu jsme jeli k nim domů. Bylo to několik kilometrů a nám se podařilo pořídit řadu filmového materiálu z tohoto momentu. 380 km jsme ujeli za 20 hodin, tzn., že průměrná rychlost nebyla větší než 20 km/h. Když jsme se ocitli na asfaltu, ohluchlí, zaprášení, obložení našeho auta bylo opadané a vše hnědé, olej na střeše auta se při nárazech rozlíval a auto vypadalo jako po boji. Přesto jsme si asfalt užívali. Po 18 dnech v autě jsme si museli v Jubě dopřát ubytování se sprchou a trochu toho civilizačního komfortu.

Alexandr Bílek
  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz